Dnes začíná v Jihlavě festival dokumentárních filmů. Podle jeho  ředitele Marka Hovorky ale už i pro český hraný film začíná platit, že se nevyhýbá tématům, která jsou pro společnost určující.

 České dokumentární a hrané filmy se v poslední době začínají žánrově prolínat. Také na dnes začínajícím šestidenním festivalu dokumentů  nebude např. chybět sekce dokumentárních sci-fi, hraných dokumentů uvažujících nad možnými výsledky problematických jevů.

 Česká dokumentární a hraná tvorba se ale po delším čase začíná potkávat i tematicky. Dokladem toho může být téma poválečného odsunu sudetských Němců, které je obsahem historické sekce dokumentárního festivalu nazvané Dny odsunu. Ta nabídne dobové týdeníky z let 1945–47 (např. reportáž z tryzny v Lidicích či ze sběrného tábora v Mariánských Lázních) i následné diskuse doplněné sudetoněmeckým občerstvením z dobových receptů. Právě tématu odsunu a křivd se přitom aktuálně věnuje i nový český komiksový hraný film Alois Nebel, nominovaný za českou tvorbu do bojů o Oscara.  

 Podle názoru M. Hovorky do určité míry roli otevírání a sledování kontroverzních a aktuálních témat v posledních letech opravdu plnil jen dokumentární film. „A proto byl český hraný film tak slabý, jak byl,“ uvažuje Hovorka, „ve chvíli, kdy se podařilo někomu silné téma otevřít, jako třeba Hřebejkovi v Kawasakiho růži, Janu Němcovi v Nočních rozhovorech s matkou v roce 2001, anebo ve filmech Roberta Sedláčka  - např. Největší z Čechů, jsou režiséři úspěšní…“

 Podle Hovorky ovšem jedna věc je, nakolik jsou takové filmy kvalitní a jaký úspěch mají v zahraničí, a druhá věc je, nakolik na ně lidé chodí do kina: „Ale to je věčný spor. Zkrátka na filmy, na které se v době jejich natočení do kina chodí, se obvykle zapomene. Naopak filmy, které zůstávají trochu stranou, to jsou ty, které zůstanou a v součtu je pak vidí mnohem víc diváků.“

 V tomto směru podle Hovorky stačí zalistovat kterýmikoli dějinami filmu: „Všechny ty plakáty hollywoodských hitů dané doby jsou věčně zapomenuty, zatímco plakáty tehdejších outsiderů nebo výrazných filmových osobností zůstávají.“

 Stejně tak to podle Hovorky bylo i v české nové vlně, na jejíž filmy se fronty u kin nestály, ale dodnes jsou vnímány jako zlatý poklad české kinematografie, na rozdíl od spousty komedií a detektivek, které  v té době plnily kasy kin. „Není to tak jenom v Čechách,“ upozorňuje Hovorka např. na fenomén z poslední doby, kdy se např. hodně mluví o rumunské kinematografii, o tom, jak Rumuni neuvěřitelně silně promlouvají do světového filmařského dění a jak pravidelně jsou součástí soutěží Cannes a dalších velkých festivalů.

 Přesto tyto filmy mají doma v Rumunsku mizivou návštěvnost. „Dokonce se právě na příkladu Rumunů mluvilo o tom, že české producenty do určité míry svazuje úspěch domácích filmů v českých kinech,“ vysvětluje Hovorka.  ČR totiž byla  a je výjimečná tím, že se zde na domácí filmy přece jen chodilo a stále chodí víc než na jakékoli jiné národní kinematografie.

 To ale podle Hovorky na druhé straně klade očekávání, že vznikne film, na který se bude chodit. A to už je od začátku limit, který omezuje, o čem film má být, jakou má mít formu a jak má být přístupný. „To byla ta svoboda, kterou u nás vedle hraných filmů měly právě dokumenty – že zkrátka režiséři nebyli svázáni tím, že musí natočit film pro desetitisíce nebo statisíce diváků,“ uvažuje Hovorka nad ještě nedávnou malou angažovaností a odvahou české hrané tvorby.