Výstavu nazvanou Libri sine asseribus připravila ve spolupráci se svými kolegy pro Mahlerův dům restaurátorka Státního okresního archivu Jihlava Marie Benešová. 
Jak odbornice vysvětluje, dominovaly středověkým a raně novověkým knihovnám vazby knih s dřevěnými deskami. Přesto byly vždy doprovázeny i různými formami „lehčích“ vazeb, anebo se vyskytovaly i nesvázané knižní bloky, tedy knihy ve složkách.

Výstava připomíná, že nejstarší dochované měkké vazby pochází už z 8. století a využívají se až do dnešních časů. Dnes jsou známy jako „paperbacky“ nebo česky jako brožovaná vazba. 
Paperbacková vydání se podle autorky výstavy rozšířila okolo poloviny 19. století – tyto levné knihy se pak „uchytily“ např. na nádražích jako četba na cesty. Paperbacky poté měly velký úspěch ještě před druhou světovou válkou (Británie, USA). Obecně se v paperbackovém vydání objevovaly zejména žánry science-fiction a fantasy nebo horory. 
„Jediný, ale podstatný rozdíl mezi historickou a dnešní měkkou vazbou je ve způsobu uchycení knižního bloku k obálce,“ vysvětluje restaurátorka s tím, že dnes je při strojovém zpracování knižní produkce používáno zejména lepidlo. U tzv. sešitových vazeb se pak šije nití nebo drátem. 

Skvosty z archivů
Výstava v Domě Gustava Mahlera veřejnosti představuje měkké vazby, jak se dochovaly zejména na úředních knihách 15. a 16. století v archivech v Jihlavě, Pelhřimově, Třebíči a Žďáru nad Sázavou. Mezi nimi např. Knihu reversů 1651-1735 z velkomeziříčské pobočky SOkA Žďár nad Sázavou, z fondu Archivu města Velká Bíteš. 

Návštěvník vidí originální rukopisy, ale i technologické kopie zobrazující knižní vazbu po jejím zhotovení. Na panelech pak strukturu uvnitř vazby i nejstarší dochované měkké vazby křesťanské západní kultury.    
Z těchto starých měkkých vazeb je na výstavě představeno např. zpracování kosmologické básně na teologická a filozofická témata Anticlaudianus, exemplář z 12. století uložený v knihovně Pembroke College v Cambridge.  
Specificky se autorka výstavy věnuje metodě řemenové vazby. Jak vysvětluje, kombinaci praktických lehkých vazeb a uzavíracího řemene s přezkou začali jako první využívat italští bankéři. 
Jen ve Florencii se prý ve 14. století nacházelo okolo sta finančních firem. Výstava detailněji představuje nejstarší známý dochovaný exemplář řemenové vazby, a sice Frescobaldiho obchodní deník v pergamenové obálce se třemi prošitými řemeny z roku 1310. 

Návštěvník se dozví, že typ měkké vazby s řemeny se posléze přenesl i do vlámského finančního centra, města Bruggy. Odtud ji převzali členové německé hanzovní ligy a posléze další obchodníci, Angličané v Bordeaux. 
Řemenové vazby se pak udržely i v dalších staletích, včetně českých zemí v 16. století. Jak vysvětluje restaurátorka, vžil se název ruské řemeny či vazy, ovšem důvodem byla z Ruska dovážená silná kůže. 
Skutečnost, že lehké vazby bývaly historicky méně zdobné, může být podle restaurátorky důvodem toho, že byly tyto vazby dlouho opomíjeny z hlediska technologického průzkumu vazební struktury.
„Gotická a následná renesanční knižní vazba byla a je většinou prezentována bohatě zdobenými vazbami s dřevěnými deskami potaženými kůží, která je zdobená řezbou nebo slepotiskem, později i zlacením. Nechybí mosazné prvky, zejména zdobné nárožnice, středové kování a spony,“ vysvětluje Benešová. 

Jak doplňuje, u měkkých vazeb se v případě kožené obálky setkáváme se slepotiskem, v případě pergamenové obálky s jinými zdobnými prvky. Způsoby zdobení se podle odbornice v těchto případech přizpůsobovaly pružnosti celé vazby. Šlo o ozdobné prošívání, ozdobné knoflíky, vytkávané dlouhé stehy nebo prolamování hřbetních výztuh.