Již tuto neděli budou jihlavští tenisté hrát na domácí půdě předkolo tenisové extraligy družstev. Od chvíle, kdy Spartak do nejvyšší soutěže v 90. letech postoupil, je jeho prioritním cílem záchrana. Výjimkou byl rok 1994, kdy tým pod taktovkou kapitána Lubomíra Gerly výsledkově „ustřelil“.
Na přerovských antukových kurtech, respektive v hale, do které je i soupeře vyhnal déšť, Jihlavané dokráčeli pro jediný titul v klubové historii. „Byl to obrovský šok i pro nás. Nedocházelo nám, co jsme dokázali. Zastavili mě novináři a já jsem nebyl schopný sesumírovat si myšlenky,“ prozradil Lubomír Gerla ve vzpomínkovém rozhovoru pro JL.

Je to více než 30 let (hrálo se v červnu). Utkvělo vám po tak dlouhé době ještě něco v paměti?
Klíčové okamžiky jsou pořád živé. Nejvíce si pamatuji první utkání s Přerovem, kde došlo ke zlomovému překvapení, a poslední zápas proti Olympu Praha, v kterém jsme potvrdili titul. A ještě to, jak po mně Jarda Bulant hodil hodinky (úsměv).

Hodil je úmyslně?
Bylo to v zápalu boje (úsměv). Během zápasu emoce naplno pracují a hráči nějak reagují. Někdo mlátí raketou, někdo ji rozbije, někdo odpaluje míče… Jardovi asi připadalo, že hodinky má na ruce příliš volně, a tak je odhodil. A nejblíže je pokaždé kapitán (úsměv). Ale nemířil přímo na mě. Chtěl je hodit do „báglu“.  

Vraťme se v čase ještě o rok nazpět. Historický úspěch jihlavského tenisu by se nezrodil, kdybyste v „třiadevadesátém“ jako nováček extraligu s odřenýma ušima neudrželi…
Je to pravda. Zachránili jsme se s velkým štěstím. Na úvod jsme porazili Ostravu a domnívali jsme se, že nám to postačí. Jenomže Ostrava vyhrála nad Olympem Praha a vyzvala Přerov na souboj o titul. My jsme svůj poslední zápas prohráli, a kdyby Ostrava uspěla, sestupujeme. Chybělo málo… V jedné z rozhodujících dvouher měla Ostrava tři mečboly, ale naštěstí pro nás je nedotáhla, a Přerov ji porazil. Zatímco my jsme se díky tomu zachránili, Ostrava sestoupila.     

Více v tištěném vydání JL s datem 10. 12.