Kdykoliv se mě někdo zeptá, co bych si přála, v hlavě mám vždy jednu věc. Jen trochu štěstí. To je to, co bych si přála. 
Přijde mi, že celých 20 let, co se malými krůčky ploužím po světě, mi život háže klacky pod nohy. Všichni, které znám, mají aspoň špetku štěstí. To jen já tu sedím se sklopenou hlavou a přemýšlím, proč se to opět nepovedlo. Lidi kolem mě se radují a oslavným tanečkem dávají najevo, jak moc jsou šťastní. Já se v temném rohu a zpovzdálí utápím ve vlastních myšlenkách. Kdyby mi aspoň někdo popřál hezký den a hodně štěstí nebo by mi věnoval úsměv. Možná by mi stačil upřímný, milý pohled přímo do  mých očí...
Od ostatních se mi ale dostává jen lítostivých pohledů a zarmoucených tváří. Já to na jednu stranu chápu, ale už to nemůžu vystát. Doslova vystát...

Lidí, jako jsem já, není moc, ale ani málo. Je nás tak akorát. V mém okolí jsem ale jediná. Nemůže mě tedy nikdo chápat...
Jak už jste asi pochopili, jsem na vozíčku. Už odmalička jsem byla neustále nemocná a dalo by se říct, že jsem byla v nemocnici častěji než doma. Nikdo z doktorů nemohl přijít na to, co moje tělo pomalu, ale jistě ničí. Bohužel se můj zdravotní stav nelepšil, takže jsem v osmi letech ochrnula od pasu dolů. 

Šťastný a spokojený život mi zkrátka není předurčen. Nejen že jsem nikdy nežila, nežiji a nebudu žít plnohodnotný život, ale není to umožněno ani mé rodině, obzvlášť mým rodičům. Každý den se probouzí se strachem, jestli se můj zdravotní stav ještě nezhoršil. Ale co by se mohlo zhoršit? To už bych umřela, ne? 
Když nemíjím lítostivé tváře, slýchávám posměšky, urážky, nekonečně mnoho nadávek. A můj milostný život? Ten ani neexistuje... Potom po nás okolí chce, abychom si vážili našich životů. Ale čeho si mám vážit? Toho, že si ani nedokážu zavázat tkaničky?