Život naší rodiny byl z počátku od roku 1936 spojený s návštěvou hudební školy. Dne 17. září 1936 se moje sestra Dagmar začala učit hře na housle u prof. Jana Přibyla a zpěvu u prof. Libuše Šteflové. Když byla v roce 1940 během protektorátu škola zavřená, učil prof. Přibyl soukromě. 
Dne 30. prosince 1947 získala Dagmar od Pražské konzervatoře vysvědčení učitelské způsobilosti pro soukromé vyučování a na základě tohoto vysvědčení měla povolení zřídit a vést soukromou školu hudební pro vyučování hře na housle. 

Od roku 1942 do roku 1947 druhá sestra Olga měla též soukromou výuku houslí u prof. Přibyla. Pak byla řada na mně, a tak jsem první vysvědčení z Městské hudební školy v Palackého ulici v Jihlavě dostala 26. června 1948. Bylo z přípravné hudební nauky a byly tam čtyři výborné známky (intonace, rytmus, tvoření tónu a hudebnost). Ředitelem školy byl prof. Bohumil Bouda, učitelem Emerich Vacek. Na housle jsem hrála u prof. Přibyla do roku 1952 ve škole. 

Pak jsem vážněji onemocněla, a tak jsem k němu chodila na výuku soukromě do jeho bytu v ulici Čajkovského až do roku 1959. Na dveřích měl krásnou mosaznou tabulku - Jan Přibyl, absolvent záhřebské konzervatoře. Sólový zpěv jsem studovala od roku 1950 až do 18. června 1960, takže jsem končila v nové budově LŠU na Masarykově náměstí. Prof. Přibyl mi neodpustil ani jeden řádek z Houslové hry Otakara Ševčíka. Na oba kantory mám ty nejkrásnější vzpomínky, byli oba nesmírně lidští, vzdělaní a trpěliví. 

Prof. Šteflová mě nejenom učila zpívat, ale také recitovat a soukromě tři roky na klavír. Pomohla mi v přípravách na různé soutěže v sólovém zpěvu, kde jsem několikrát získala 1. místo. Díky ní jsem se naučila více než 150 lidových písní, kromě mnoha dalších (Mozart, Schubert, Bendl, Křička, Dvořák, Smetana, Čajkovskij). Byl by to dlouhý seznam. Klavírní doprovod na soutěž pro horácké písně mi upravil prof. Bouda. Paní profesorku jsem pak navštěvovala v jejím bytě v ulici Legionářů i na Lesnově v DD. Na housle jsem hrála 25 let v Komorním orchestru jihlavské nemocnice. Když se mi narodily tři děti, bylo jaksi přirozené, že budou také chodit do lidušky. 

Bohumír - harmonika, uč. Voldánová, Karel - klarinet - uč. Novák, Dagmar - housle, uč. Krejčí, výtvarná výchova - uč. Žáček. A protože čas letí, tak jsem se dočkala i vnoučat. Trpělivě s nimi pracovala paní učitelka Vysloužilová. Jedna vnučka ještě získala základní znalosti hry na klavír u paní uč. Šrubařové (4 roky). 

Dne 14. května 2008 byl v hudební síni 1. rodinný koncert, a tam jsem měla možnost si se třemi vnoučaty zahrát. Trochu jsem byla pyšná, protože „hrající babičku“ tam žádná rodina neměla. Vnuka jsem doprovázela i v hodině výuky. Dodnes obdivuji paní uč. Vysloužilovou. Nesmírně obětavá, trpělivá, přívětivá žena, která si zaslouží skutečné vyznamenání a velký dík. 

Housle provázejí vnučku Terezu stále, ze začátku v Pramínku, skřípácké muzice, během studií v Brně hrála 10 let v Symfonickém orchestru Masarykovy univerzity, nyní v jedné hudební skupině. K velkému poděkování všem kantorům žijícím i těm v hudebním nebi se připojují také již dospělá vnoučata Martin Zdarsa, Anna Zdarsová (Janovcová) a Tereza Vlachová. 

Škole, vyučujícím i žákům přeji, aby si zachovali stálý zájem o krásné umění, které povznáší a posiluje duši člověka.