„Krucinál! Proč si vždycky musím vymyslet nějakou „bejkárnu“ a také o víkendu v neděli si nastavím budík na 3.57 hod.,“ nadávám si pokaždé, když si takovéto brzké vstávání naplánuji. Ale musím, čekají mě konečně vytoužené mandloně!

Nedá se nic dělat, musím se vyhrabat z pelechu, něco pojíst, vyčistit si zuby a hlavně propláchnout oči studenou vodou, aby mě probudila. 
Měl bych totiž dobře vidět na rozednívající se dálnici, která mě zhruba za hodinku dovede z Jihlavy až ke sjezdu v Hustopečích, kde bych chtěl pohlédnout na ojedinělý Mandloňový sad za východu slunce, který nemá nejen v České republice, ale i ve Střední Evropě, obdoby.

Z různých zdrojů se můžeme dočíst, že historie pěstování mandloní na našem území sahá až do 17. století. Během dalších let a především pak v minulém století došlo k další rozsáhlé výsadbě mladých stromů. 
Bohužel ani toto nezaručilo úspěch a sady začaly postupně zarůstat a nikdo o ně nejevil příliš zájmu. Až po roce 2004 získalo město Hustopeče část pozemků a posléze se začalo o sady systematicky starat. Díky tomuto kroku se mohou nyní přijít návštěvníci podívat a přivonět k více než 1200 kusům mandloní. 

Sám o tomto místu vím teprve snad tři roky nazpět, až když se začaly více objevovat fotografie na sociálních sítích a rozkvetlé stromy se staly velkým hitem a lákadlem k jarnímu výletu. 
Taktéž mě to kolikrát lákalo, ale vždy jsem promeškal ten správný okamžik. Mandloně totiž patří k jedněm z nejdříve kvetoucím stromům, a tak již při opadnutí posledního sněhu, kterého se nám stejně příliš nedostává, můžeme vidět květy v celé své kráse. Letos se objevily obsypané větvičky bílo-růžovými okvětnými lístky zhruba v polovině března.

Parkuji na jednom zadním malém parkovišti, které je vzdáleno asi 20 min. od samotného sadu. Nabírám do kroku do strmého stoupání a při příchodu k sadu již z dálky vidím, že na malé rozhledně, která se vypíná na samotném vrcholku, se tísní již několik ranních ptáčat vyhlížející první sluneční paprsky. 

Připravuji foťák a chystám se udělat první obrázek. Avšak po zapnutí mi ihned displej oznamuje, že stav baterie je na nule. Vztekám se, že když už jsem se sem konečně dostal, tak jsem neobstaral techniku. Nedá se nic dělat, bude muset stačit starší mobilní telefon a zároveň „vrtulkový kámoš“ do vzduchu. 

O hřejivém vycházejícím slunci se nedá mluvit, prsty jsou pěkně zmrzlé a po pár snímcích si rád schovávám ruce i v rukavicích do kapes. Počet lidí se postupně navyšuje. 
Ale mohu být spokojený, po příjezdu domů jsem viděl na jednom dalším příspěvku na internetu, kolik se v sadech ten den nacházelo návštěvníků během odpoledne a byl to hotový „Václavák“. 

Vyplatí se vyrazit rozhodně velmi brzy ráno, pokud se nechcete tlačit mezi stromky se stovkami dalšími zvědavci, kteří dostali ten stejný nápad jako vy… 
A dále se rozepisovat? To snad nebude potřeba. Stačí se jen zadívat do jemně narůžovělých květů a hlavně nezapomeňte nasát tu všudypřítomnou vůni mandloní. Je to nádhera. Tak zase za rok…