Od minulého roku kočuje po vsích stonařovské ochotnické divadlo s hrou Václava Štecha „Třetí zvonění“, kterou si ochotníci velmi zdařile upravili a uvádějí pod názvem „Svatba bude, i kdybyste nechtěli!“ 
Pro zajímavost, hru napsal otec známého historika umění a znalce Prahy V. V. Štecha (1885-1974) a hrála se již někdy kolem roku 1900. Komediální příběh o svatebním dopoledni v rodině starosty Sadílka je okrášlen dobrou hudbou se zpěvy i vtipnými texty a jevištním zpracováním. 

Laciná podbízivost divákovi jest v míře nepatrné a vystupování většiny herců jeví se jako profesionální. Divadelní kus je prostoupen nadšením a výsledkem je vlna pozitivní energie valící se na diváka. Nutno ovšem podotknouti, že publikum znavené seriály a přemírou jiné zábavy reaguje občas jaksi ospale.

Vytrvale táhnou svou hereckou káru od štace ke štaci a my putujeme za nimi a cítíme, jak cosi dávného se nám probouzí v duši a dává tušit časem odvátý již požitek dělného lidu z kočujících divadelních společností. 
Není divu, že už po pár zhlédnutých reprízách se nám doma uhnízdily průpovídky a popěvky tohoto divadelního kusu. Obohatily všední den, rozveselily vzpomínkou, dokonce dokázaly odlehčit napjatou domácí atmosféru. Následné repliky jsou srozumitelné pouze čtenářům dílo již zhlédnuvším, a nebude jich málo po těch asi pětadvaceti představeních.

Spílání nad přešlapem druhého dostalo podobu: „Chyba Pepo“ a končí všeobecným veselím. Když si někdo z nás začne příliš „tahati triko“, zapěje jeho protějšek slavný popěvek starosty Sadílka: „Nejlepším porotcem jsem Jááá“, samozřejmě doprovázený jeho náležitou gestikulací. 

A když se někdo z nás chce pochválit, ozve se: „Teda pane Sadílek, to jste provedl dokonale“.  Dezert na stole se podává provázen popěvkem Růženky a Pepíčka: „Ukrojila bábovku, uvařila kafíčko“, a tuto sladkost si přislazujeme jejich okouzlujícím tanečkem postarších zamilovaných. 

Suchá důstojnost paní matky je zahraná tak dobře, že se za břicho popadáme. A vdova Kváčková? Tu si doma nepřehrávám asi jen proto, že tak dokonalý projev afektované dámy prostě nedokážu napodobit. Pravda je, že herecký výkon představitelky role M. Zámkové je velkou motivací návštěvy stonařovských ochotníků, ať už v jakémkoli kusu. Ale i v tomto díle platí, že není malých rolí, každá postava vnáší do hry rytmus, přínos, osobitost.
Pouze posledních pár minut je ve hře vyhrazeno postavě cikánky Erži. Jakoby si to chtěla vynahradit, vtančí a vzpívá do končícího příběhu takovou jiskřící sílu, že marná sláva, doma se zjišťuje další termín divadla a táhne se do dalšího vesnického sálu. 

Prostě se s celou divadelní společností nedá jen tak rozloučit potleskem a člověku se zase chce se všemi nadšenci divadelního spolku setkat a jejich hru znovu zažít. To divadlo má totiž v sobě živost, dobrou hudbu, pěkné texty a perfektní herecké výkony. Prostě poctivé divadlo.