Sotva sleze sníh a trávník začíná nabírat barvu, objevují se v něm známé květy. Ale víme jistě, zda se jedná o ocún, krokus, nebo snad šafrán? 
Postupujeme-li vylučovací metodou, tak nejdříve vyřadíme ocún, a to zejména proto, že kvete hlavně na podzim. Jeho narůžovělé okvětí přechází v bělavou dlouhou trubku, která zasahuje až pod povrch půdy. Se svou délkou 15-20 cm je pravděpodobně nejdelším evropským květem. Ocún má vícero názvů, snad ten nejpřiléhavější pro zdánlivě bezlistou křehkou rostlinku je „naháček“. Radost z jeho výskytu nám může kalit skutečnost, že všechny části rostliny jsou prudce jedovaté. 

Pokud začneme zkoumat krokus a šafrán, tak zjistíme, že se jedná o totožnou rostlinu! Název krokus totiž vznikl z latinského názvu šafránu (Crocus). Tak co jsme vlastně objevili? Krokus, co se mu říká šafrán, ale šafrán to není? 
Věru, neradujme se předčasně z domnělého nálezu známého koření. Nesnažme se vytrhávat okvětní tyčinky za účelem využití v gastronomii nebo léčitelství. Pro tyto účely se vskutku využívají jen červeně zbarvené sušené blizny, které dodávají jídlu specifickou chuť a barvu. Jenomže „naše“ tyčinky jsou v lepším případě pouze oranžové.

Takzvané „rudé zlato“ využíval již Paracelsus k léčbě melancholie a dnes se přidává do směsí proti depresi a vyčerpání. Kleopatra je prý přidávala do svých parfémů. Lze se domnívat, že důvodem nebyla ani tak vůně, jako spíše afro­diziakální účinky, které se této části rostliny připisují. 

Pro nás je však zásadní, že onen převzácný šafrán setý kvete na podzim a navíc v našich zeměpisných šířkách bychom ho hledali marně. V ČR roste přirozeně jenom šafrán bělokvětý a šafrán karpatský, a to, co vídáme kvést na zahradách, jsou hlavně okrasné druhy.  

Ale zpět ke krokusu. Botanici jej zařazují do čeledi ke kosatcům a mečíkům. Listy rostliny se vyvíjí po odkvětu, nebo současně s květem a tvoří přízemní růžici. Jsou čárkované, okolo střední žilky se obvykle vytváří bílý pruh. Náš krokus možná není tak vzácný, ale pohled na trsy modrých, fialových či žlutých květů nás v předjarním období jistě potěší a pozitivně naladí.
Ještě ale nemáme v rozlišování vyhráno. Do hry by mohl vstoupit i koniklec. Tato oblíbená skalnička má naštěstí chlupatý stonek. Ochmýřené jsou i listy a části květu. Díky tomu ho můžeme od předchozích druhů poměrně lehce odlišit. 

V systematice je zařazen mezi pryskyřníkovité, a tak bychom u něj marně dloubali ze země cibulku. Také je značně jedovatý, ale může nás uklidnit, že po usušení je prý neškodný. Svého času se věřilo, že kořen zahání morovou nákazu. 

Podle řecké báje vyrostly první koniklece ze slz, které prolila Venuše steskem po zemřelém Adonisovi. Darovat koniklec bychom však měli jen v odůvodněných případech. V květomluvě totiž znamená „musíme se rozejít“.