Bylo to na den pálení čarodějnic 30. dubna 1966 v Dušejově. Tam jsme  si  padli  do oka  a  Standa  mne  doprovázel před půlnocí do sousedního Hubenova.  
Celou cestu jsme si měli co povídat. Naše štěbetání a smích pokračoval i před naším domem, ale jen krátkou chvíli, než se z náhle  otevřeného  okna  ozvalo  tiché, ale výrazné vyzvání mojí mamky „Domů!“.

Druhý den byla neděle a Standa navečer opět přišel na domluvené rande. Více jak dvě hodiny jsme proseděli na zahradní zdi našeho domu a mně dělalo dobře, když jsem viděla, jak si ho všichni členové naší velké rodiny z okna prohlížejí.

Po příchodu domů jsem opatrně zjišťovala, jak se jim můj kluk líbí. Všichni s úsměvem pokyvovali, ale okomentovala to jen moje babička Marie slovy: „No hezkej je, ale taky na něm Pán Bůh všechnu krásu nevyplácal“.
Pak jsme se scházeli téměř každý týden na tancovačkách v Dušejově nebo okolních vesnicích.   

Po necelém  půl roce ale narukoval jako pohraničník na základní vojenskou službu do Plané u Mariánských Lázní. Sloužil i na přechodu v Rozvadově a za celou vojnu byl doma pouze dvakrát – každý rok na  dovolené.    
Protože končil vojnu v pohnutém roce 1968, sloužil dokonce plných 26 měsíců. Ale ani to nás nerozdělilo. 

Na vojnu moc rád vzpomínal a s kamarády z vojny se často stýkal.  Ještě teď mám schovanou krabici dopisů, které mi téměř každý týden z vojny posílal. 
Do roka po skončení vojny jsme se vzali, přestavěli jsme dům jeho rodičů na dvoubytový, narodili se nám postupně tři synové a každoročně jsme  si  na  čarodějnice  připomínali  naše seznámení, které nastartovalo 43 let krásného společného života.

Přiložené foto je z 20. září 1994 z naší Stříbrné svatby, kdy jsme slavili 25 let společného života.