Na článek Jihlavských listů o aktuálním ukončení činnosti kavárny a galerie Café Etage, subkulturního prostoru v patře domu na Masarykově náměstí 39 v Jihlavě, zareagovala telefonátem do redakce paní Hana Kučerová. Někdejší ředitelka jihlavského závodu podniku Zelenina Brno ve svých 86 letech vzpomíná na osmdesátá léta, kdy byl dům v havarijním stavu a prosadit jeho opravu byl složitý úkol.

 
Třiadvacet roků jsem pracovala v potravinách a potom jsem od 1. července 1983 nastoupila jako ředitelka jihlavského závodu do Zeleniny. Předchozí ředitelka, která odcházela do důchodu, mě tehdy upozorňovala na tenhle barák, že tak nějak patří nám a že je v dezolátním stavu. 

Byl to majetek podniku, ale podnik byl daleko, v Brně. My jsme to tady měli na starosti. Na starých fotkách je vidět, že dům měl tehdy průčelní stěnu zarovnanou s fasádami všech baráků na této straně náměstí. Jeho podloubí tehdy nebylo odkryté, jako je dnes, ani se o něm nevědělo.   

Brňáci už na to měli plány, byly peníze, ale nebyly kapacity. Jeden rok stavební, druhý rok stavební. Když jsem nastoupila, tak se okna a dveře v domě vždycky zatloukly nějakými fošnami. Romové to rozebrali, spálili a jejich děti lezly dovnitř a hrály si tam. Takže jsem nařídila všechny vchody důsledně zazdít, nebo tam nějaké dítě někam spadne a mě zavřou. 

A potom jsem jednou šla okolo, vedle už byl krásně opravený barák tehdejších potravin, byla v něm samoobsluha. Z druhé strany Snaha, Tuzex. A tenhle roh, náš padající barák, mezi tím. A nějací cizinci si tam postavili skupinu malých Romů a teď to fotili. 
To mě tak naštvalo, že jsem se rozjela za tehdejším předsedou ONV Frühaufem a říkám – soudruhu předsedo, tobě nevadí, že máme na náměstí takový barák a že si to cizinci fotí a ukazují to, jak se žije u nás v republice?
A on říká - no jo, ale co s tím? Máš na to peníze?  A já na to – Brňáci peníze mají, mají i stavební plány, není stavební kapacita.  
Tak počkej, já s tím něco udělám. 

Zavolal si tehdejšího ředitele Průmyslových staveb, které tehdy dělaly opravy paláců v Praze a stavěly byty v České Lípě. A prý mu řekl – děláš pořád něco okolo, uděláš taky něco pro Jihlavu, opravíš jeden barák. 
Ředitel Průmyslových staveb mi potom přišel vynadat, že něco tak strašného v životě nechtěl. Ale už si to vzali Brňáci – technici. A když se tam koplo, tak tam byly strhané klenby a všechno v hrozném stavu. Ale také se přišlo na zakryté sloupy podloubí na straně z náměstí.

A tak se musely přepracovat všechny plány. Prodejna zůstala menší, nahoře se udělaly nějaké potřeby pro zahrádkáře, zezadu dva byty. Nedostali je žádní papaláši nebo bafuňáři, ale jedna prodavačka a jeden řidič. 
Šlapat to začalo asi po dvou letech. Já jsem potom v roce 1990 odešla do řádného důchodu při třech dětech. Už jsem potom ztratila z dohledu, jaké byly další majetkové osudy domu. 
Nedělám si žádnou zásluhu, jen jsem chtěla po přečtení článku o současných osudech domu vzpomenout, jak to tehdy vypadalo a jak to chodilo. Užila jsem si s tím své, ale Jihlaváci byli rádi, že se poté, co byl ten krásný, tehdy tedy strašný barák zavřený, něco udělalo. Ten dům je krásný, a taková je historie toho, že dnes takhle pěkný je.