Píše se rok 1944. To byl rok, kdy jsme se mnozí dnešní důchodci narodili a měli to štěstí, nebo smůlu, že jsme se dožili tohoto požehnaného věku v dnešní době, kdy s námi všichni mladšího věku jen pohrdají. Ptám se proč? 

Život nám utíká všem. Tam, kde jsou dnešní synové a dcery, jsme také byli i my. Tam, kde jsou jejich děti a naše vnoučata, i tam jsme byli my. A kde jsou naše pravnoučata dnes, tak jim budeme přát, aby se našeho věku ve zdraví dožila.

A já se teď ptám - cože jsme to vlastně dokázali? Holka zlatá, ani se neptej! NIC.

Za války jsme se narodili, někteří těsně po válce v roce 1945. Jestli byla tehdy doba zlá, to nevím. Ale vím jistě, že rodiče měli velkou radost, že je po válce a je vytoužený mír. Měli plno plánů, jak budou pro sebe a pro nás budovat nový život. 

Táta říkal, že k moci se dostali ti, co za války nebyli vidět. Ti se najednou vyrojili, jako celé vosí hnízdo, aby si rozdělili funkce, o kterých nic nevěděli.

A hlavně si rozdělili majetky, které tu zůstaly po odsunutí německých lidí. Převzali si moc rádoby za zásluhy osvobození. 

Ta doba se vůbec nezměnila. Zase je všude uvědomělých lidí, kteří se zasloužili o pád komunismu a opět byli lidi šťastní a veselí, a  těšili se na lepší život. 

Ale zase se rozdávaly funkce za zásluhy, aby se mohlo vytunelovat, co se vybudovalo. Jako v té pohádce „Jak Jaromír ke štěstí přišel“. 

Píše se rok 2024 a já mám pocit, že jsme se opět vrátili do doby, kdy byla válka,  protože válka je.  Není zatím naše, ale jako by byla…

A já se zase ptám: Cože jsme to vlastně dokázali? NIC. 

Co vybudovali naši rodiče, abychom se měli líp než oni po válce. My to předali našim dětem s tím, že se budou mít líp než my.

A co se stalo? Vše je zlikvidováno.

A teď to NIC předají naše děti svým dětem a oni to NIC předají zase svým dětem…

Těm je to zatím jedno. Pro ně je historie bohužel tabu. Hlavně, že mají mobily a umělou inteligenci.

Takže jsme vlastně nedokázali NIC…