Zdá se, že ve veřejném dění se už stalo zvykem upoutávat na sebe pozornost stále křiklavějšími vystoupeními. Silná slova jsou střídána výrazy ještě ryčnějšími. Takřka nemine týden, aby u nás nezaznívala naléhavá politická stanoviska, která jsou vzápětí překryta postoji ještě důraznějšími. Normou se stalo na dění reagovat bezprostředně (a chce se říct i bez rozmyslu) a především co nejokázaleji. 

Jít někam za něco demonstrovat a jinam naopak demonstrativně nechodit. Hovořit o vlastní dobré paměti a na vlastní skutky přitom zapomínat. Dnes svolávat šiky proti někomu, koho jsem před časem loajálně podporoval.

Zdá se, že bez hledání nepřátel a osobních výpadů to nyní ve veřejném životě snad už ani nejde. 

Rok za rokem se ovšem z našeho života vytrácí klid a rozvaha. Ano, bezpochyby také vlivem vnějších událostí. Ať už je to epidemie koronaviru, neblahý vývoj hospodářství až po nyní odsouzeníhodný akt ruské válečné agrese na Ukrajině. Ale kdo by čekal, že zodpovědní představitelé veřejného života budou atmosféru ve veřejnosti žádoucím způsobem zklidňovat a naplňovat rozvahou, byl by rozčarován. Mnozí, byť ne všichni, s chutí přispívají spíše k opaku. Jako kdyby bylo možné či dokonce žádoucí napínat emoce kolem nás donekonečna. 

V přepolitizovaném prostředí, které je přeplněno vyhraněnými osobními střety, je již bezmála smělé (byť ne nedovolené) vyjádřit v klidu na něco odlišný názor. Bez příklonu k jedné či druhé z pomyslných stran. A bez následných osobních útoků a vulgárních reakcí. Respekt k jinému názoru se postupně zužuje. A to vpravdě sužuje. 

Život se však neskládá jen z okázalých gest. Mnoho silných slov člověka silným nečiní. Jedno prastaré japonské přísloví praví, že ti nejtišší bývají nejstatečnější. 

Trochu překvapivě se zároveň leckteří z těch, kdo volají po očistě veřejného života, urputně dovolávají odkazu Václava Havla. Tak kde tedy zůstalo někdejší: „Nejsme jako oni!“?