Kdybych měla stroj času, tak bych se určitě ráda vrátila nejméně o 30 let zpátky, do doby, kdy bylo ještě Československo a nám bylo 50 let, které jsme parádně slavili za málo peněz a hodně muziky.

Nebyly to tak špatné časy.

Snad ten svět v té době byl pomalejší a veselejší. Lidé měli v sobě hodně lásky a úcty jeden k druhému, nebo se mi to tak jevilo.

Všichni byli zaměstnaní, a hlavně jsme se nebáli chodit v pozdních hodinách venku, snad jsme cítili jakousi ochranu a bezpečí.

To proto, že policista něco znamenal, doktor byl vážený pán a z učitele jsme měli respekt dlouho ještě po škole.

Z té doby mám hodně dobrých zážitků a o jeden se s vámi podělím. Třeba vás i rozesměje, a nebo vám připomene i vaše krásné chvíle, které jste prožili.

 

Byl červenec, krásný letní den a závodní dovolená.

V té době náš švagr Mirko na Slovensku oslavoval své padesátiny, na které jsme byli pozváni.

Švagr Arnošt je veselá kopa a nenechá nic náhodě, když chce provést nějakou legraci, tak se vším všudy.

Dokáže všechno vymyslet, poradí si i s výrobou a do důsledku vymyslet vtipný projev úcty k oslavenci. A tak se také stalo.

Vymyslel si, že bychom měli Mirkovi tu padesátku pořádně osolit, aby měl na co vzpomínat. A tak vyrobil černou rakev velikosti na láhev vína, a aby byla na co postavit, tak vyrobil i máry. Vymyslel, že bude dělat faráře a můj manžel kostelníka, který ponese s Arnoštem máry a zároveň bude rozdýmávat kadidlo.

Já a Vlasta budeme jako plačky a pak zároveň jako kmotřičky s miminkem v zavinovačce, jako symbol s rokem 51.

Aby to bylo opravdu dokonalé, tak chyběla pohřební hudba a tu jsme dostaly na starost my ženy.

Tak nás s Vlastou napadlo jít na hřbitov a při pohřbu nahrát hudbu.

Oblékly jsme se do černého, abychom nebyly tak nápadné, sedly si u kaple na lavičku jako dvě černé slepice a s kabelou od vysavače  čekaly, zda bude pohřeb s hudbou. V kabele jsme měly rádio s nahráváním, takzvané „dvojče“ větších rozměrů.

Pozůstalí, kteří přicházeli na pohřeb, na nás koukali, jak tam sedíme v černém, a zřejmě se v duchu ptali sami sebe, kdo asi jsme a co ta kabela od vysavače. Potily jsme se a zároveň očekávaly, že budeme mít štěstí a bude i hudba.

Přišli pozůstalí a smuteční hosté a my se k nim přidaly. Při pochodu k uložení rakve do hrobu jsme šly rovnou za hudbou a čekaly, zda začnou hrát píseň, která by se nám hodila.

Dočkaly jsme se! Když spouštěli rakev do hrobu, tak hráli „Nejsmutnější loučení je s mámou“, celou dobu jsme měly na radiu zapnutý nahrávač a doufaly, že se to dobře nahrálo. Pak jsme rychle raději couvaly, aby náhodou nám nechtěli také kondolovat. Uf, byla to fuška.

Arnošt to potom přehrál několikrát za sebou na kazetu a vymyslel vtipné kázání.

V určený den oslavy jsme přijeli na Slovensko později. Ostatní už si mysleli, že nedorazíme.

Auta jsme nechali opodál, aby nás nebylo vidět, a na chalupě, kde se oslava konala, bylo slyšet hrát harmoniku. Tak jsme počkali, až harmonika dohraje, a spustili přehrávač s pohřební hudbou. Ta se rozléhala…

Všichni se divili, co to je za pohřeb, když tam všeho všudy byly tři chalupy. Pak nás uviděli - Arnošt coby farář s Pepou nesli na márách rakvičku. My jako dvě plačky za nimi. Arnošt pak měl kázání, které bylo plné humoru.

Následná zábava se opravdu rozjela a skončila až v ranních hodinách. Určitě si každý umí představit, jak se padesátka slaví, a hlavně na Slovensku.

To jsou momenty, které se nezapomenou a na které se vzpomíná hodně dlouho.   

 

formulář ZDE

0 komentářů

Přidat Komentář