Konečně je konec týdne, pátek. Tento týden byl opravdu náročný. Pořád plno učení a k tomu ještě odpolední cvičení z chemie a „rostlinky“. No ano, chodím do druhého ročníku na Střední zemědělskou technickou školu se zaměřením zootechnika, pěstování rostlin a ekonomie.

S každodenním náporem nové látky mi vždy v pátek hlava nějak „nebere“. Zrovna tak teď, myšlenky jsou úplně jinde. Monotónnost přednášejícího mě docela uspává. Nezvládám ani psát si srozumitelné poznámky. „Sus skrofa domestikus“… prase domácí… všežravec… zubní vzorec - a konec.

Je krásně. Konec května a všude tráva ke kolenům, plná drobných modrých zvonečků, kopretin, smolniček. Místy i bílý rožec a k tomu nepřeberné druhy trav. Mazlivá lipnice, ovsíky, trsy jitrocele a blíže k cestě kontryhel, rdesno, kvetoucí mochna. A ta je jako zlatá. Vešla jsem do toho palouku sama.

Lehla jsem si v tričku a modrákách do té nádhery a sezula holínky. No pravda – asi jsem byla na praxi. Nejspíš u těch prasat, která jsme právě probírali, a já se jim vždy vyhýbala.

Zdálo se mi, že ležím jen chvilku, ale v tom přišel „ON“. Řekl jen „ahoj“, přisedl si a v prstech žmoulal pár stonků té zlaté mochny husí. Podíval se po mně a já se hrozně styděla. Otočila jsem se aspoň na bok, líp jsem na NĚJ viděla a mohli jsme si trochu povídat. Vlastně HO znám, jezdí tu s hřebci a ošetřuje je. Je tady i připouštěcí stanice a přirozená plemenitba u klisen je tu běžná.

Zeptal se, co tu dělám tak sama, a pocukroval mě žlutými kvítky. Obličej, krk, prsa. A potom si je lehce sbíral. Prý jsou jeho a líbí se mu. Že by kromě koní miloval i mě? Vždyť je o dost starší. Ale s koňmi to umí. Ach jo. Moje chvění muselo být viditelné. Usmál se, pohladil mě po tváři a po ruce, o kterou jsem byla opřená.

Šel pomalu pryč, a zase mě prý rád uvidí. Opět jsem přivřela oči. Jako bych znovu cítila jeho doteky, na tváři lehounké pohlazení a příjemně šimravý pocit na krku. A co bude dál, jak se ta silná, vypracovaná ruka zachová na tričku?

Pane jo, já se tak stydím, ale čekám dychtivě. Pohladí, polaská mé mladé tělo? Ještě nikdy, fakt nikdo… Ó, to je horko! Mám žízeň, snad horečku a čekám???

„Haló“! Tady se nespí, nesní, tady se učíme o prasatech! Abyste jednou něco z této látky nepotřebovala“! Ozval se nepříjemný profesorův hlas. Učivo jsem dopsala, doplnila jsem mezery místo snění.

Nevěřili byste, ale utekly dva roky a ty silné paže mě odnesly z kočáru taženého hřebci na radnici. Do roka se nám narodil synek, a za tři léta dcerka.

Do kanceláře mě to nikdy netáhlo, pracovala jsem pořád u zvířat. A s manželem dokonce dvacet let procházel našima rukama celý koloběh chovu prasat. A tady jsou ta slova: nespíme, učíme se, jednou se to třeba hodí.

Ale ten sen, ten byl nejkrásnější v životě. Dnes vím, že praxe bez teorie je slepá, ale teorie bez praxe je hluchá.

A sen byl doplněn mnoha životními příběhy a trvá s různými obměnami už 53 let…

formulář ZDE

0 komentářů

Přidat Komentář