...a mě v této souvislosti napadá otázka. Kdy jste se naposled opravdu podívali na jeden ze symbolů naší země? Kdy jste se na něj podívali s hrdostí, s pýchou na svoji zem, na sebe sama, na to, že jsme Češi? Mám nepříjemný pocit, že většina z vás odpoví – přece, když naši vyhráli v Naganu…

 Dnešní doba zkrátka národní hrdosti moc nepřeje, hlavním mottem se čím dál víc stává „Každý sám za sebe (a pro sebe)“, na piedestal místo morálních hodnot stavíme peníze, moc a vliv, žijeme přítomností a historie nás nezajímá, z médií přejímáme pohled na svět připomínající černou kroniku. Díky alespoň za sportovní úspěchy, tu a tam některého předního vědce, špičkového lékaře, operní pěvkyni…

 V propadlišti dějin nenávratně zmizela slavná historie Velké Moravy, rody Přemyslovců a Lucemburků, rozmach husitského hnutí, dnešním školákům je k smíchu období národního obrození, je zbytečné se jich ptát, proč mají volno 28. října. Měli jsme vládce, kteří české země přivedli na výsluní Evropy, i takové, kteří nás zaprodali, byli jsme velmocí i porobenou zemičkou. Ale vždycky si tahle země, dnes čítající necelých 80 tisíc kilometrů čtverečních, dokázala zachovat svoji svébytnost, své tradice, svůj jazyk, svá specifika. Už proto bychom měli být hrdí na svůj původ, na to, co dokázali naši předkové, ale taky se snažit, aby stejně pyšné mohly být příští generace na nás. Je smutné slyšet, že někdo nechápe, proč vlastně slavíme konec II. světové války, vždyť jinak bychom přece mohli být dneska Němci …