Sochař Šlezinger Rytířem české kultury
Foto archiv ZG
Dílo i osud Jemnického rodáka jihlavská veřejnost zná, pravidelně se u jeho sousoší Zaváté šlépěje na hlavním hřbitově konají akce k připomínce vykonstruovaných komunistických procesů, při kterých v padesátých letech umírali nevinní lidé, nebo se zde připomínají výročí světových válek. V roce 2011 se před jihlavským gymnáziem po 50 letech vrátila socha T. G. M. respektive její replika. Původní sochu vytvořil v roce 1948 právě Jaroslav Šlezinger, o rok později komunisté autora zavřeli a sochu v roce 1961 rozbili.
Sochař a politický vězeň nacismu i komunismu Jaroslav Šlezinger (1911 až 1955) zemřel v pracovním táboře na Jáchymovsku na nemoc z ozáření. Nacisté ho internovali v koncentračním táboře Sachsenhausen, v roce 1950 byl ve vykonstruovaném procesu odsouzen k 25 letům těžkého žaláře.
Sochař a politický vězeň nacismu i komunismu, autor dívčího aktu na Březinkách Akad. soch. Bohumil Kokrda na tom byl obdobně. Jeho zásluhou přežil koncentrák Antonín Zápotocký. Komunisty byl odsouzen k popravě, která byla změněna na doživotí. Dočkal se však amnestie a rehabilitace.
Sochař který celým svým dílem ukazoval na zvrhlosti nacismu i komunismu, autor madony na Březinkách akad. Soch Roman Podrázský - život a dílo autor: PhDr. Josef Chalupa na str. 41. uvádí: „Pro realizaci památníku politickým vězňům jáchymovského gulagu nebylo vhodnějšího adepta, než byl Roman Podrázský. V roce 1996 byl v Jáchymově před kostelem sv. Jáchyma vybudován Památník obětem komunismu v letech 1948 - 1989. Dominantní sousoší připomíná proraženou zamřížovanou bránu, z níž vystupují na každé straně ztýrané postavy vězňů, z přední mužská a zadní ženská postava.“ V tomto díle je také memento osudu a smrti Jaroslava Šlezingera.
Velice bych se přimlouval, aby Podrázského Madona našla v Jihlavě důstojné místo. Snad by se to mohlo udělat i s pochopením majitele a jeho nadřízených složek finančně:
„jak nabyl, tak pozbyl“. Jako spoluautor sochy si myslím, že místo na ilustrační fotografii nebylo špatné. „Madona na hradbách“. Více o R. P. je uvedeno na webu Wikipedie - Roman Podrázský.
Omlouvám se za ten černý sokl. Použil jsem původní černo-bílé foto, které Podrázský na Březinkách udělal. Tehdy byl sokl s ohledem na dlažbu okrový. Nyní by snad bylo lépe v souvislosti s trávníkem použít světlejší pompejské hnědi, nebo pastelovou šeď. ZG
Si hlavně pohlídejte, aby případdně sochu ti naši machři nešoupli na dvorek za radnici.
Dobrá poznámka.
Myslím, ale že reprýza bývalého náměstka, na radnici nyní snad nehrozí.
Má ji zatím jako "ozdobu" zavřenou za plotem v "pasťáku".
Pokud má trochu vkusu, asi se jí rád zbaví.
ZG
Vkusně doplňuje exteriér našeho domova a proto bych se jí nerad zbavoval. Přesto ji ve veřejném zájmu rád městu prodám (projeví-li zájem). A prosím - pozor na gramatiku, pane architekte - repríza je s měkkým "i" :-(
VKUSNĚ NE-VKUSNÉ
. . . děkuji za opravu…
Už vícekrát jsem napsal, že skulptura je umístěna nevhodně, v uzavřeném a snad i interně hlídaném areálu, s rušivým pozadím dvou oken. Je položena na trávník a vystavena pohledu na který nebyla komponována. Tímto náhrobním položením je dehonestována.
Socha Matky s dítětem není jen tak obyčejná socha, není na první pohled líbivá, má v sobě ale hloubku toho, co chtěl Roman Podrázský – hluboce věřící člověk – ve vztahu k životu - na tomto tehdy mladém sídlišti vyjádřit. Udělal to symbolicky sochou matky, vztahující k sobě dítě, jejich rozostřené obličeje dávají tušit jakýsi kontemplativní vztah. Socha Romana Podrázského má navíc ideu ukazující na smysl života. Její materiál - jádrová žula - nejenom souvisí s Vysočinou, ale zachová její poselství navěky.
Ideově souvisí s dílem Sochaře a politického vězně nacismu i komunismu Jaroslava Šlezingera (1911 až 1955), který zemřel v pracovním táboře na Jáchymovsku na nemoc z ozáření. Nacisté ho internovali v koncentračním táboře Sachsenhausen, v roce 1950 byl ve vykonstruovaném procesu odsouzen k 25 letům těžkého žaláře.
Roman Podrázský se na realizaci, umístění obou soch nesoucí pečeť jedné ruky podílel, navrhované řešení by jim dalo nový smysl. S Podrázský jsem se při realizaci památníku Jaroslava Šlezingera pracovně setkal.
Zdeněk Gryc
úsměvné
"Vkusně doplňuje exteriér našeho domova a proto bych se jí nerad zbavoval."
Radek Vovsík
----------------------------------
Když se něco dělá "ne-rádo", tak to jde těžko a snadno se najdou důvody proč to ne-jde. Chápu Váš vztah a společný osud s touto sochou, která také skončila na náměstí a byla odsunuta do Vašeho domova.
Myslel jsem si, že okolnosti za jakých se to stalo, moc úsměvné nejsou a že celkem rád najdete příležitost, aby byla socha umístěna do symbolického parkového centra Jihlavy. Už jenom proto, abych přestal "otravovat".
V posledních létech se více měst snažilo ve svých sadech udělat galerie v plenéru. Jihlava tak učinila ve Smetanových sadech, které jsou významným pěším přechodem, přes ulici Jana Masaryka, propojeny s Parkem stejného jména. Nevím, jak dalece přemýšlejí žáci gymnasia o symbolice jmen otce a syna pro náš národ. Zde radnice projevila velký "Vkus" při výběru jmen. Smrt Jana Masaryka by nás měla v rámci post-oslav Února 1948 setrvale "strašiti". Osud jeho otce taktéž, jenom ta státue mi nedává klid. TGM by si zasloužil něco hodnotnějšího, třeba repliku od mého Profesora Makovského. Myslím, že v rámci aktuálního stavu české společnosti je potřeba stále připomínat jejich osudy a vztah k západní demokracii.
Bude dost zajímavý ten "řeff", doufám, že "malo-mocných", až Jihlava poctí některý prostor jménem jejich ideového pokračovatele Václava Havla. Letiště na Henčově to doufám nebude.
Je to už dlouho, co jsem v JL popsal za jakých okolností a proč, jsem zde navrhl zrušit kruhový záhon, přes který si Jihlavané krátili cestu. Učinil jsem tak zdarma, a s trochou legrace, v rámci socialistického závazku, abych tuto úpravu prosadil.
Dost mne to tam štvalo, jak jeden den zahradníci záhon osázeli, a druhý den byl stezičkou prošlapán. Myslím, že už je málo pamětníků.
Za gramatické a stylistické chyby se předem omlouvá: Zdeněk Gryc
Takže Václav Havel byl ideovým pokračovatelem malo-mocných? No, tím si nejsem příliš jist. Takovou velmoc, jakou je USA lze sotva považovat za malomocnou. I když, kdo ví ?
MOCNÝ BYL SSSR
MALO-MOCNÝ, byl za totáče HAVEL, zvláště ve vězení. Malomocný jsem byl i já, jako student, turista, zaměstnanec a občan. Literatura je myslím v tomto směru bohatá.
Za Hitlera to byl výpis z matrik o árijském původu. Za totáče to byla zvláštní a důležitá profese v podniku Kádrovák vybavený tresorem. Na ulici to byly všímavé baby v uličních výborech KSČ.
Segregace byla i ve Svazu architektů. Napřed se sešli na uzavřené schůzi straníci. Až se jim v Brně v Domě umění uzachtělo, tak otevřeli dveře pro plebs. Havel měl ve svazu umělců, včetně Kopeckého taky nějaký projev,že?
Já si Havla, jeho rodiny vážím, nejenom jako architekt,
ale i v kulturním kontextu dějin naší republiky.
Píši pomalu a jak mi zde bylo již 2x vytknuto, moc to po sobě nečtu, že?
"Čtenář" je od slova čísti, takže je nepochybně vzdělaný a rozhledem.
Napíši heslovitě, čím mi Havlové, včetně jeho dědečka Vavrečky, imponují.
Ojedinělá funkcionalistická architektura Barrandov, urbanisticky skvostně umístěná.
Lucerna, její ojedinělé technické vybavení a začlenění do architektury Prahy.
Vavrečka byl na osobní žádost TGM, vyslanec v Budapešti.
Ředitel u Bati s osobní vazbou na světového architekta Corbisiéra.
Jeho zaměření a neobyčejný vkus dokumentuje ojedinělé dílo "Keramická sbírka Hugo Vavrečky" od Jany Kybalové. Pracoval na ní zejména za Protektorátu ve spolupráci s podobnou osobností, Karla Černohorského,jeho "Moravská keramika", vyšla za Protektorátu v prosinci 1941.
Pánové byli totiž vlastenci a náckové jim jinou publikační činnost netrpěli.
Havlovi byl dědečkův odkaz komouši ukraden.
Pochopte prosím:
Zdeněk Gryc, má toho PRAVDO-LÁSKAŘE rád