Psal se rok 2001. V našem jihlavském dětském domově trávila poslední dny před dospělostí dívka z Brna. Hodné a prosté děvče ze sociálně velmi slabého prostředí.

 V osmnácti letech se vrací zpět, domů, do původního prostředí, do pavlačového bytu ve vyloučené lokalitě v Brně. V rodině nikdo nepracuje, prarodiče, v rámci svých možností, pečují o děti svých dětí, ostatní si trestnou činností přilepšují k nuznému živobytí. Naše dívka se věnuje prostituci, občas něco ukradne, dokonce je účastna i loupeže.

 Netrvá to dlouho a stojí před soudem. Trest je nemilosrdný - šest let odnětí svobody. Do vězení se jí nechce. Dá se mu nějak vyhnout? Jistě, přece těhotná žena nemůže nastoupit jen tak do výkonu trestu! V rámci placených sexuálních styků není problém pořídit si dítě.

 A tak naše dívka (nyní již žena) plánovitě rodí. Rodí první dítě, trest se odkládá. Po porodu ihned opět otěhotní, trest se opět odkládá. Je mladá. Tělo vydrží ledacos a tak jí tato strategie vydrží několik let. Trest se stále oddaluje a na světě je několik dalších dětí, které se nenarodily z lásky.

 Klausova amnestie jí sice trest snížila, ale neodstranila docela. Je čas na další dítě. Letos to nevyšlo - dítě se narodilo mrtvé. Matka definitivně musí nastoupit do vězení.
Píše se rok 2014. Do našeho domova přichází desetiletý chlapec. Letos měl nastoupit do druhé třídy. Nenastoupil. Ani v první třídě toho příliš nepobyl. Maminka nastupuje do vězení a prarodiče se o něj odmítají starat - nezvládají ho.

 Sociální kurátorka ho nechce poslat do běžného dětského domova - prý je výchovou nedotčený, mlátí své vrstevníky... Kruh se uzavírá (nebo hůře: spirála se roztáčí...).