Rok se s rokem sešel a v Mateřském klubu Třešť se opět setkalo šestnáct dětí, aby dny od 14. do 18. července prožilo společně se třemi šerify – zaměstnankyněmi Centra pro rodinu a sociální péči Vysočina Zuzanou Novákovou, Janou Duchanovou a Marií Bastlovou.

 Bylo se na co těšit a času nebylo nazbyt, porotože tentokrát se jednalo o náročnou výpravu zlatokopů až na Klondike do daleké Kanady. Vydat se s námi mohli jen zocelení muži a ženy, kteří vydrželi velkou fyzickou námahu, šedesátistupňové mrazy, a kterým nechyběl důvtip, postřeh, přesná muška, silná vůle a hlavně houževnatost a zarputilost ke zdolání všech překážek na cestě k vysněnému cíli.

 Naši výpravu tvořily čtyři party (modří, zelení, žlutí a oranžoví), každá po čtyřech zlatokopech. Část prvního dne jsme jako obvykle věnovali výrobě zlatokopeckého oděvu, každý dostal klobouk, ušil si měšec, který pak nosil kolem pasu, a nabatikoval šátek. Každá parta si také samozřejmě vyrobila vlajku a vymyslela název party. Hymnou, která nás celý týden provázela, byla známá píseň Severní vítr je krutý.

 V prvních dvou dnech bylo cílem vydělat si při různých úkolech a soutěžích dostatečné množství peněz  na nákup povinného vybavení – zlatokopeckého nářadí a zásob potřebných na jeden rok, aby vůbec bylo možné vyrazit na Klondike.

 Některé vybavení bylo společné pro celou partu (stan, kamínka, lopata, krumpáč, sekera, pila, kanadské saně, psí spřežení, peníze na nákup pozemku), některé musel mít každý zlatokop (300 kg potravin, rýžovací pánev, spacák, pušku).

 Dle vyvěšeného ceníku si mohli zlatokopové vždy na konci dne za získané peníze nakoupit potřebné vybavení a potraviny. Naštěstí se to všem partám povedlo a tak jsme třetí den mohli všichni připlout do přístavu Skagway na Aljašce a odtud se vydat Pobřežními horami přes Chilkootský průsmyk. Na tomto velmi náročném úseku cesty kanadská policie kontrolovala, zda mají všichni předepsané vybavení a zásoby, jinak by je nepustila dál. Zlatokopové šli průsmykem několikrát, dokud vše nepřenesli.

 Následující úsek cesty zlatokopové zdolávali po vodě a museli si pospíšit se stavbou vorů, aby stihli proplout se všemi zásobami dříve, než řeka zamrzne. První vodní plochou bylo jezero Bennett a pokračovali dále asi 800km po řece Yukon a na něm ležících jezerech. Tato cesta z přístavu Skagway až do města Dawson City musela být zdolána během dvou dnů, proto za jednotlivé úkoly a soutěže získávali zlatokopové vždy určitý počet postupových polí. Na konci čtvrtého dne tři party vytyčeného cíle dosáhly, čtvrté partě, která zůstávala mírně pozadu, ostatní tři s naprostou samozřejmostí vypomohly darováním potřebného počtu zlaťáků, které si parta vyměnila za postup na mapě.

 Poslední den tak mohli všichni zlatokopové v Dawsonu nakoupit claimy – vytyčené, páskou označené pozemky na potoce, kam se každá parta vydala za svým zlatým snem. Každá vyrýžovala úctyhodných deset kilo zlata, které jim bylo proměněno na zlaté penízky v kožených měšcích.  Tím však den neskončil.

 V předešlých dnech trénovali zlatokopové své schopnosti – postřeh, paměť, střelbu na cíl, nyní bylo třeba umět si připravit jídlo. Vždy dvě party společně připravily ohniště, sehnaly dřevo, nakrájely salám a brambory a zanedlouho byl vynikající kotlíkový buřtguláš na světě.

 Pět společně prožitých dní uteklo jako voda a nezbývalo než se rozloučit. Tak třeba zase za rok na viděnou!