Pojďte s námi nahlédnout pod pokličku, jak to vypadalo v jeslích ve Fritzově ulici v Jihlavě před čtyřmi desítkami let.

 Jejich cesty se vzájemně propletly už v 70. letech. Jarka Příbramská, Věra Svobodová, Zdena Viktorinová a Jana Málková vzpomínají, jak to vypadalo v době, kdy začaly pracovat a starat se o děti v závodních jeslích OÚNZ a Modety ve Fritzově ulici. Ty bývaly od roku 1962 v budově, v níž dnes sídlí Jihlavské listy.

 Právě zde se před časem čtveřice žen sešla, aby nám přiblížila, jak den v jeslích probíhal.

 V naplněných čtyřech odděleních se ozývají dětské hlásky a smích, štěbetání i miminkovské žvatlání. Pláč je slyšet opravdu jen tu a tam, a nikdy netrvá dlouho.

 Děti, kterých se v jeslích objevuje v sedmdesátých letech až pět desítek najednou, si postupně osvojují základní pravidla společného soužití a s pomocí svých „tet“, jak se zdravotním sestrám v jeslích tehdy říkalo, se zapojují do nejrůznějších činností, poznávají nové kamarády…

 „Dříve dávali rodiče děti do jeslí zejména proto, že matky musely jít brzy do práce,“ vzpomíná Jana Málková, „dnes mnohdy mají rodiče zájem dát dítě do jeslí proto, aby bylo v kolektivu svých vrstevníků a připravovalo se postupně na kolektiv v mateřské školce.“

 Domácké prostředí

 Ve vile u autobusového nádraží v Jihlavě tráví den, než si je vyzvednou, většinou děti rodičů, kteří pracují ve zdravotnictví. Podle věku jsou tu děti od sedmi měsíců do tří let. Po dopolední svačince mají výchovný program, který si pro ně „tety“ vždy den předtím připravují. U těch starších je to jednou kreslení, hudební výchova nebo třeba tělocvik. Jiný den sedí u stolečků, skládají, lepí, navlékají korálky nebo stříhají. Učí se poznávat druhy domácích zvířat, rozlišovat, co je malé a co velké. Pojmenovat nádobí, ovoce, zeleninu.

 Každá z tet přitom měla svoji skupinku dětí. „Líbilo se mi, že v jeslích bylo takové domácké, rodinné prostředí,“ poznamenává Jarka Příbramská.

 Více v tištěném vydání JL s datem 15. 3.