Osmnáctiletá Barbora Čumplová z Jihlavska se již sedm let věnuje cheerleadingu. “Během soutěže se může stát, že jedné ze soutěžících spadne bota, rozváže se tkanička nebo upadne mašle,” popisuje.

Lidé si často spojují cheerleading s americkými filmy – roztleskávačky v krátkých sukních tančící na školních zápasech. Jak moc se tato představa liší od toho, co děláte vy?
Obrovsky. Filmy vykreslují cheerleading jako záležitost hezkých holek s pompony, které tancují na fotbalovém hřišti. Ve skutečnosti ale děláme plnohodnotný sport. Trénujeme tvrdě, soutěžíme na mezinárodní úrovni a máme národní reprezentaci, která dosahuje skvělých výsledků. Ano, někdy vystupujeme na sportovních akcích právě amerického fotbalu, ale hlavní zaměření cheerleadingu je ve sportovních výkonech.
Od roku 2022 je navíc cheerleading oficiálně uznaným olympijským sportem. České juniorky tehdy získaly zlato a seniorky stříbro.

Jak byste cheerleading popsala někomu, kdo stále zastává názor, že se nejedná o „opravdový sport“?
Soutěžní sestavy kombinují gymnastiku a takzvané stunty – tedy zvedačky a vyhazování sportovců do vzduchu. Funguje to tak, že tým se dělí na tzv. „letce“, což jsou ti, kteří jsou vyhazováni do vzduchu, a ke každému letci jsou dva až tři „basové“, kteří je jistí a chytají. Existují i párové stuntové kombinace, tzv. partner stunts, kde spolu vystupuje jen muž a žena.
Sestava začíná pokřikem, který slouží k povzbuzení týmu i diváků – v tom je možná ten „filmový“ prvek. Následuje však hlavní část: akrobacie, stuntové části a gymnastické prvky. Na konci bývá pyramida, kdy celý tým vytváří složité formace. 

Zaznamenala jste v posledních letech nějaké změny? Roste popularita cheerleadingu v České republice?
V České republice je cheerleading stále poměrně neznámý sport. Často musím lidem vysvětlovat, cože to vlastně dělám.
Situace se však postupně mění, a to především díky úspěchům českých týmů na mezinárodní scéně. České reprezentantky vyhrály například mistrovství světa. Zároveň se výrazně zvyšuje počet dětí, které se cheerleadingu věnují, což je nesmírně pozitivní vývoj.

Předpokládám, že v týmech převažují dívky?
V našem týmu tvoří dívky naprostou většinu. Jen pár kluků je v našich nejmladších věkových kategoriích. V Americe nebo ve velkých českých klubech je ale situace jiná. Kluků je v týmech mnohem více a hrají v nich výraznou roli. Týmy s mužskými členy mají navíc na soutěžích vlastní kategorie, protože sestavy s nimi jsou úplně o něčem jiném.

A v čem vidíte hlavní výhodu, když je v týmu chlapec?
Jednoznačně v síle a obtížnosti provedených prvků. Kluk dokáže zvednout dívku sám a bez větších obtíží, což týmu otevírá dveře k náročnějším prvkům a efektnějším sestavám. U pyramid pak kluci zajišťují větší stabilitu.

V jakém věku je podle vás ideální začít s cheerleadingem?
Obecně platí – čím dříve, tím lépe. Děti se rychle rozvíjejí a hned ze začátku se rozdělují do konkrétních pozic, ať už jako „letci“ nebo „basové“. Pro nováčky, kteří se ke sportu dostanou až v pubertě, například v patnácti, může být začátek o dost náročnější.
Může trvat déle, než se například dotyčný přestane bát, nebo než získá důvěru k ostatním členům týmu. Na rozdíl od gymnastiky ale není nutné začínat v předškolním věku.

Když se jedná o poměrně neznámý sport, tak co vás k němu přivedlo? Byl tam nějaký aspekt, který vás prvotně oslovil?
Začala jsem v jedenácti letech díky spolužačce ze základní školy. Od té doby už je to sedm let, co se cheeru věnuji. Předtím jsem o cheerleadingu skoro nic nevěděla a právě ta neobvyklost mě zaujala. Ten „wow efekt“, který mají naše vystoupení na diváky, mě baví doteď.

Zní to náročně. Musíte trénovat každý den, nebo stačí třeba jen jednou týdně?
Momentálně už nejsem součástí závodního týmu. Takže místo toho působím v show týmu, se kterým vystupujeme hlavně na zápasech amerického fotbalu nebo společenských akcích, jako jsou maturitní plesy. 
Trénujeme zhruba dvakrát do týdne. Na trénincích začínáme rozcvičkou, pokračujeme gymnastickou průpravou a končíme nácvikem choreografií, podle toho jaká akce se zrovna chystá.

Když jste tedy soutěžila, zůčastnila jste se nějaké, která pro vás představovala velkou výzvu?
Když jsem ještě závodila, největší výzvou pro mě byla soutěžní zkušenost s tanečním týmem v kategorii performance freestyle, známé také jako pom dance. 
Na rozdíl od klasického cheerleadingu, kde se zvedají lidé do výšek, se tahle disciplína soustředí hlavně na tanec. Důraz se klade na piruety, taneční techniku, sílu a samozřejmě práci s pompony. Musela jsem se tehdy naučit úplně nové prvky, na které jsem nebyla zvyklá, včetně základů baletu.
 

Soutěžící v cheerleadingu si představím jako dívky ve zdobených dresech. Kolik taková uniforma stojí? Hradíte si je samy?
Ano, oblečení si pořizujeme na vlastní náklady, pokud je nehradí sponzoři. Jelikož už nezávodím, vystačím si se dvěma dresy. Jeden mám na zápasy a druhý na plesy a jiná vystoupení. 
Čím je uniforma propracovanější – třeba když má kamínky nebo speciálně střiženou sukni – tím víc samozřejmě stojí. Klasické dresy bez doplňků se pohybují kolem dvou tisíc a ty propracovanější se blíží až k pěti tisícům.
Když jste se aktivně účastnily soutěží, připravovaly jste pro každou událost zcela novou sestavu, nebo jste využívaly nějaké univerzální choreografie?
Každou sezónu, která začíná v září, jsme skládaly novou soutěžní sestavu od nuly, co se týče choreografie. Určité prvky se napříč sezónami neměnily, což byly většinou pokřiky. 
Proces začíná návrhem choreografie, kterou třeba půl roku ladíme do posledního detailu. V průběhu sezóny se jen drobně upravuje podle zpětné vazby od jednotlivých porotců.

Potkala jste se někdy s nějakými nepříjemnostmi? Dokáži si představit, že u takového sportu se musí počítat třeba se zraněním nebo pády.
Pády a chyby k soutěžím bohužel patří. Během soutěžní sestavy se může stát několik nepříjemností, například že jedné ze soutěžící spadne bota, rozváže se tkanička nebo upadne mašle. Žádný vyloženě traumatizující zážitek já osobně ale nemám.
Nejvážnější zranění jsem utrpěla asi před rokem. Chytala jsem letce a špatně nastavila ruku, takže jsem si zlomila malíček. 

Působí to poměrně nebezpečně. Nebojíte se někdy? 
Strach je přirozenou součástí každého sportu a v cheerleadingu to platí dvojnásob. Už od prvních tréninků se učíme s ním pracovat, protože pokud se ho nepodaří překonat, může to ohrozit nejen výkon jednotlivce, ale i bezpečnost celého týmu. U menších dětí je situace jednodušší, protože nemají takové zábrany a jdou do všeho s větší lehkostí.

Co vás u cheerleadingu drží i po tak dlouhé době?
Jednoznačně tým. Parta skvělých kamarádek, které jsem díky cheerleadingu poznala, pro mě znamená hodně. Ta komunita je výjimečná a dodává mi energii. Stále mě ale baví i samotný sport.

Otevírají se vám díky cheerleadingu i jiné příležitosti?
Určitě ano. Náš klub například pořádá celorepublikovou soutěž, která se letos uskuteční v Jihlavě. Budu tam pomáhat před soutěžní plochou, kde budu kontrolovat, jestli jsou všechny týmy kompletní a připravené před nástupem k porotě. 
Zvažovala jsem i návrat do závodního týmu pom dance, který by měl příští rok jet na mistrovství Evropy. Ale protože mě čeká maturita, tak si nechci přidávat další stres a v kombinaci s tréninky by to bylo časově náročné.