Dovolená u nás v Česku je stále nejlepší, nikdy jsme netoužili jezdit  k moři. Nelákalo mě to a manžela také ne. Já jsem byla jednou s kamarádkou Dobrou v Chorvatsku. Bylo to něco jiného - moře a pláže, jenže ta nekonečná cesta mě odradila, že už jsem nikdy nejela. 

Jak se říká všude dobře, doma nejlíp, a proto raději u nás.
Moje rodina jezdí každý rok na Bítov. Dříve jsme jezdili s nimi, teď už jen tam jezdíme spíše je zkontrolovat, zda je všechno v pořádku a že se tam chovají slušně.
I když jsou už skoro všichni dospělí, i pravnoučata dospívají rychleji než bych si přála. Někteří jsou už plnoletí, a to právě mě připomíná,  při pohledu na ně, jak jsem už přestárlá. 

Když to tak všechno shrnu, tak pro tuto rodinu je to vlastně přemístění z baráku na chatu. Jezdí i se svými mazlíčky, kteří jsou velice poslušní.
Verunky Aminka svoji velitelku neopustí ani na chvilku, když je ve škole, tak poslušně čeká u dveří, až Verunka přijde, neopustí ji samotnou ani na prkno ve vodě, riskuje i to, že se potopí a Verunku pečlivě hlídá. Na fotce je vidět její oddanost. 
Ostatní mazlíčci se bojí vody, a tak raději hlídají na verandě a sledují, co bude dnes dobrého. Nejroztomilejší je papoušek Robik, ten když se mu něco nelíbí, tak klepe zobákem a řve. Pak se uklidní a začne mluvit to, co slyšel a co si pamatuje jeho mozeček. 

Miluje svého pána Vaška. Jak se vzdálí od klece, tak řve a vzteká se tím, že by bylo dobré ho vypnout, kdyby to šlo.
Rodinu máme velkou a díky za ni, jsou hodní a pracovití, přesto kontrola od babičky musí býti.

A tak jsme se vydali s dědou na Bítov se podívat, jak se mají a co je tam nového.
Letos to ale bylo jiné, kde na mě hodně zapůsobilo posezení na lavičce, kde byl stůl nabarvený jako česká vlajka. Donutilo mě to i moji dceru Renatu zavzpomínat na staré časy, kdy jsme žili bez mobilu, internetu a všude jsme se domluvili a žili tak uvolněně, radostněji, což moje dospívající pravnoučata nedokážou pochopit.

Dívala jsem se do vody a říkala si, co se vlastně za rok změnilo.
Příroda je krásná stále, snad jen lidé tak nějak zesmutněli a uzavřeli se více do sebe. Zřejmě nedůvěra v dnešní době je vysoká, lidé se bojí. A tak jsem si tam u toho stolu v podobě české vlajky  odpověděla sama, čím to je, že se tak míjí lidé kolem sebe, bez pozdravení jeden druhého jako dřív.

Prochází kolem sebe beze slova. To dřív, i když se neznali, tak se pozdravili, pár slov prohodili. Například: „Sousede, jak se máte, myslíte, že bude hezký den? Tak ať se vám daří.“
Byla to bezvýznamná slova, ale potěšila a hlavně oslovený věděl, že kdyby potřeboval pomoc, tak určitě ji dostane.

Uvědomila jsem si, že dnešní doba mě připadá, že se čím dál víc přibližujeme k robotizaci, a to do práce a domů, do práce a domů, snad nezmizela láska a chuť k životu? 
Nezmizela, spíše onemocněla, mladí lidé umírají bez nějakého vysvětlení, proč? Položila jsem si také otázku, zda  ti neprávem zbohatlí lidé,  co cestují a nemusí počítat každou korunu, ti, co se chlubí ve společnosti, kde všude byli a co si koupili, ti co pořádají neskutečné mejdany, zda jsou šťastní?

Nejsou, jsou zatížení svým bohatstvím, o které se bojí více, než by měli, bojí se, že je někdo okrade. Bojí se, že budou terčem něčeho zlého. Tak vlastně také nežijí vesele, jenom to předstírají.
Došla jsem k závěru, že nejsou šťastní, není mezi nimi láska, taková ta pravá česká, mateřská.  Takže není jim není co závidět.
Bože, nesmím býti tak kritická, vždyť i dobří lidé ještě žijí. Setkávám se s nimi v trolejbuse a většinou jsou to mladí lidé, kteří pomůžou a jsou ohleduplní. Když vidí, že jsem o holi, a nebo chodím s chodítkem, mám vždycky krásný pocit a radost. Říkám si, že bude konečně líp, že se už nebude oddělovat mladý a starý. 

Vrátím se zpět ze vzpomínek u vlajkového stolu, co bylo, a jak to je dnes. 
Vnučka Michalka s manželem mě přemluvili, že mě povozí na lodičce do zátoky, kde je hospůdka a kde jsem v loni ochutnala piňokoládu, která mi opravdu moc chutnala.
Dosedla jsem za jejich pomoci na lodičku, která se kývala (ani se při mé hmotnosti nedivím). Ale nic jsem z vyjížďky neměla - měla jsem obavu, aby se nepřevrátila.
Byla spíše typu kocábky a jak se naklonila, tak jsem měla pocit, že se mi srdce zastavilo. Přesto jsem chtěla, abychom se vrátili ke břehu. To jsem netušila, že se budu tak bát. No, stáří je opravdu už jen pro odvážné.
Když jsem pracně vylezla z lodičky s pomocí vnučky a jejího manžela, tak jsem byla šťastná, že sedím na verandě a slyším „Dobrý den“, a on to Robik, papoušek mě krásně přivítal.  Opravdu je hodně ukecaný, že zobák nezavře a mluví a mluví, je středem pozornosti. 

A také když vidí mobil, tak něco brumlá a pak řekne dobrý joooo.
Pejskové jsou poslušní, vycvičení, a každý ví, kde je jeho místo.
K večeru sedím u ohniště a čekáme na něco dobrého. Grilovaly se ryby, které Vašek nachytal, a nějaké to masíčko. Určitě cítíte tu kořeněnou chuť a tu dobrotu, co voní pepřem, to se nedá popsat, to se musí zažít. K tomu skleníčku piva - kdo by si nedal dobře vychlazené s pěnou?

Pak malá procházka, než se jde spát, neuškodí. Usínám s krásným pocitem, že ráno zase bude svítit slunce.
Bítov je opravdu krásný nejen přírodou, ale i Bítovský hrad, kde je na nádvoří vinotéka s dobrým vínečkem a restaurace, kde si dáte kynutý knedlík tak velký, že i velký talíř je malý. 
Prohlídka hradu se nedá zvládnou najednou, takže na ni musíte dvakrát. Ale stojí za to.
Prázdniny pomalu končí a brzy začne škola. Nám to ale nevadí, zůstanou krásné vzpomínky na rozmarné léto.