Jako učitelka, tehdy pod jménem Satrapová, jsem nastoupila na Učňovskou školu v Třešti hned po ukončení studia - v roce 1966.
Nevymazatelnou vzpomínku jsem si uchovala v paměti na úplně první mojí třídu v níž jsem byla třídní učitelkou. Byla to děvčata z okolí Nového Města na Moravě, Žďáru nad Sázavou, Třebíče, Pelhřimova a Horní Cerekve. Všechny byly tehdy ubytované (asi kromě dvou) na internátu, a tak mě několikrát v týdnu žádaly, abych s nimi trávila odpolední volný čas hlavně v tělocvičně, neboť jsem je měla na všechny odborné předměty a také na hodiny tělocviku. Byla jsem svobodná, bez jakýchkoliv závazků, tak proč ne? Zvláště, když tělocvik byl moje milované hobby. 
Tak povahově úžasný kolektiv žákyň byl skutečně výjimečný a nezapomenutelný. Na jejich občasné návštěvy u mě doma, ale také na návštěvy za mnou během mého náhlého tehdejšího pobytu v nemocnici, mám rovněž trvale nádherné vzpomínky. 
Vždy při odjezdu autobusem domů koncem týdne musely v Jihlavě přestupovat. Mezi příjezdem a dalším odjezdem mívaly vždy více než hodinovou pauzu. 
A právě tu využily k tomu, že se všechny přesunuly pod nemocniční okno pokoje, ve kterém jsem musela nechtěně trávit dny mého léčení, a to v budově, která byla přímo vedle autobusového nádraží a můj pokoj byl v přízemí s výhledovým oknem asi dva metry od silnice. Trávily tak za plotem se mnou téměř celou čekací dobu. 
Někdy mě dokonce v početném houfu přijely navštívit také ve středu, která bývala návštěvním dnem. Pokoj byl děvčaty zcela zaplněn a já jsem se tak dozvídala veškeré novinky chodu výuky na škole s humorem a smíchem Ještě štěstí, že jsme byly na pokoji pouze dvě pacientky. 
Dokonce po letech, kdy jsem odcházela do důchodu, se mi nečekaně ozvala jedna z těchto žákyň, zda bych jí pomohla dát dohromady sraz této třídy. Nikdo si neumí představit, jakou mi udělala nesmírnou radost, neboť jsem právě v tomto období měla delší dobu obrovskou touhu se setkat se svojí první, a to opravdu fantastickou třídou. Často jsem o tom mluvila nejen před svými učitelskými kolegy nahlas. V tu chvíli jsem to brala jako neuvěřitelnou vzájemnou telepatii, proto jsem neváhala ani vteřinku. 
Okamžitě jsem začala jednat. Sraz se nám společnými silami s Liduškou Dvořákovou podařilo uskutečnit. Dokonce jsem všechny poznala a navíc si pomatovala jména úplně všech. Úsměvné a k pobavení bylo, když během tohoto srazu, jehož náplní byla návštěva bývalé školy a pak následné posezení v restauraci nově zrekonstruovaného zámku v Třešti, kdy se většinou hlavní organizátorka tohoto srazu několikrát na mě obracela s otázkou: „Paní učitelko, jak se jmenuje támhle ta...  a támhle ta...?“  
   
K posezení po letech jsem vybrala a doporučila záměrně prostory třešťského zámku, neboť právě tato děvčata v něm v době svého pobytu v Třešti trávila krásné chvíle pobytu po celé tři roky svého učení - neboť to býval za jejich éry internát pro žáky odborného učiliště krejčových, řezníků a truhlářů.
Personál byl dokonce velice ochotný a vstřícný, že nás všechny celým zámkem provedl, aby si tak děvčata mohla připomenout prostory, kde vlastně prožívala tři roky krásného období svého života. Hledaly pokoj, kdy tehdy byly ubytované.