V pátek odpoledne na startu! Zasvěcení lidé vědí, co ta věta znamená. Na poslední pracovní den připadá většina závodů poháru Běžec Vysočiny, který je od roku 1976 nedílnou součástí regionálního sportovního vyžití.

Bohatou historií a kompletním výsledkovým archivem proslulý seriál slaví „padesátiny“. Při této příležitosti JL vyzpovídaly ředitele soutěže a statistika Bohumila Nováka a Ivana Kuglera, vedoucího skupiny autorů, kteří připravili k výročí půl století knihu Sborník Běžce Vysočiny.

Jaké byly vaše začátky v seriálu?

Novák: Přivedl mě k tomu kolega Václav Vantuch. Pracovali jsme spolu v lokomotivním depu. Jako mladí strojvedoucí jsme si vymysleli, že v rámci socialistického závazku uděláme soutěž Odznak zdatnosti, skládající se z pěti disciplín. A jednou z nich byl tříkilometrový běh. Vašek ještě pořádal Běh železničářů na 14 kilometrů a nalákal nás tam. Když jsme to odběhli, ptal se nás, jestli přijdeme další týden na Heulos, kde se poběží šest kilometrů. My jsme se „nafoukli“, že když jsme dali čtrnáct, dáme šest levou zadní.   

Běhání mě chytlo. Celou zimu jsem trénoval a od roku 1980 jsem aktivně soutěžil v Běžci Vysočiny. Hodně lidí běhá kondičně, ale jak si připnou startovní číslo, je to jiný adrenalin, úplně jiná káva a chtějí to zopakovat. Tudy vedla moje cesta do Běžce Vysočiny.

Kugler: V roce 2000 jsem se účastnil Běhu do vrchu Čeřínek. Přiměl mě k tomu novinový článek, jehož „headlinem“ byla sázka mezi Jaroslavem Jiříkem a Zdeňkem Pečínkou. Byl jsem kondiční běžec, měl jsem svoji skupinu soupeřů. Vepředu se naháněli nejlepší borci a my jsme se mezi sebou špičkovali, kdo koho porazil (úsměv). Napadlo mě, co by se muselo stát, abych se někdy dostal na stupně vítězů.

Začal jsem se připravovat na Ironmana, zvedl jsem tréninkové objemy a vedlejší efekt byl ten, že jsem vyhrál závod v Kamenici. Jihlavské listy otiskly výrok Bohouše Nováka, že Ivan Kugler se po svých 179 závodech konečně umístil „na bedně“ (úsměv). Lidé se mi smáli, ale pro mě to mělo pozitivní efekt v tom, že jsem zjistil, že cílevědomý trénink někam směřuje, a člověk může běhat osobní rekordy i v pokročilejším věku. Poté jsem zažil „bednu“ mnohokrát. Jak na závodech, tak i v celkovém pořadí.

Mnoho srovnatelných závodních seriálů postupem doby zaniklo. Čím je Běžec Vysočiny výjimečný? Proč se pořád drží?

Novák: Má oproti jiným seriálům dvě přednosti. Zaprvé: kondičnímu běžci umožní skloubit běh s prací a rodinným životem. V pátek absolvuje závod, přes víkend má volno, v pondělí a ve středu si jde zaběhat a páteční běh nahradí závodem. Může s sebou vzít děti, které rovněž soutěží a jsou bodově hodnoceny. V tom je Běžec také unikátní. Zadruhé: soutěž má jednotný formát, jednotné propozice, pevný řád a dobrou informovanost.

Někdo kritizuje internetovou podobu, že je zastaralá, ale důležité jsou informace. Dvakrát třikrát kliknete a dozvíte se všechno potřebné. Jiné závody mají moderní stránky, ale častokrát se skoro nic nedozvíte, a to včetně výsledků. U nás to nehrozí. V pátek odběhnete, v sobotu jsou na internetu výsledky a v neděli odpoledne aktualizované průběžné pořadí. Díky tomu má soutěž grády.

Kugler: V počtu ročníků, závodů a závodníků plus dopodrobna zpracovaných statistik a výsledků je to celorepublikový unikát. Běžci je někdy vyčítána zkostnatělost, ale drží tradici. Výhodou je i nízké startovné pro přihlášené závodníky, které je sto korun. Na druhou stranu je jakoby nevýhodou to, že všechno není na čipy. Jak říkal Bohouš, důležitá je informovanost. U některých jiných závodů hledám ještě dva dny po skončení výsledky. Běžec je v tomto směru flexibilní, v porovnání cena – výkon nadprůměrný.

Kdo vymyslel barevně odlišená startovací čísla?

Novák: Já s Jirkou Šmrhou. Každá věková kategorie má svoji barvu. Je to přehledné a může startovat více kategorií najednou. Jinde startují postupně, čímž se doba trvání závodu prodlužuje. Ale barevná čísla nejsou to jediné, co Běžec Vysočiny dal běžeckému světu…

Více v tištěném vydání JL s datem 12. 8.