Od kolika let fotíte? 
Fotím od dob studií na třebíčském gymnáziu (1974-78), měli jsme tam fotokroužek a podporu našeho třídního profesora, který nás nechával pracovat v laboratoři coby v temné komoře. Tam jsem se naučil základům jak fotografování, tak zpracování filmů i zvětšenin.

Jak jste se dostal k fotografování motocyklových závodů a Velké ceny?
Jezdili jsme na prázdniny k babičce do Velkého Meziříčí, tam se závody silničních motocyklů jezdily, zčásti na staré jihlavské silnici. Tam mě zaujala atmosféra silničních závodů motocyklů i tehdejší vynikající jezdci, Staša, Baláž, Havrda, Fendrych, Polák… S některými jsem dodnes v kontaktu. 
Velkou cenu v Brně jsem poprvé fotil ještě na starém okruhu v roce 1981, tehdy tam kraloval v několika kubaturách Toni Mang. 

Předpokládáme, že ještě na kinofilm…
Samozřejmě na kinofilm. Měl jsem dlouho mechanickou Prakticu L2, a mám ji dodnes ve své sbírce. Filmy i zvětšeniny jsem si vyvolával sám až do roku 2006, kdy jsem přešel k digitálním fotoaparátům. 
Fotil jsem na kinofilmy Foma, když se podařilo sehnat německé ORWO, bylo to znát, a když jsem mohl fotit na anglický Ilford, byl to téměř zázrak!

Co je nejnáročnější na focení závodu? Výběr místa, počasí…? 
Faktorů a podmínek pro úspěšnou sportovní či akční fotografii je mnoho. Technické vybavení je důležité, ale jako první bych je neuvedl. 

Co by to tedy bylo? 
Asi trpělivost a pochopení zákonitostí závodů, kde se co děje, zatáčky, rituály… Za druhé pak dokonalé, spíše intuitivní, ovládání foto techniky. Není čas přemýšlet, člověk musí mít zažitá pravidla kompozice snímku a současně i rychlé ovládání fotoaparátu a umět i předvídat, co se stane v příštím okamžiku.
Focení motocyklových závodů jsem často přirovnával ke střelbě na asfaltové holuby… (úsměv) a samozřejmě jde velmi často o štěstí a náhodu. Dokonalá technika je dobrá, ale není vším. 

Musíte mít stovky, tisíce snímků z Velké ceny. Kde je vystavujete? Ano, za více než čtyřicet let focení motocyklových závodů mám snímků opravdu hodně. Černobílých i barevných fotografií i digitálních snímků. Mám obsáhlý archiv, kde mám vše uloženo včetně doplňujících informací, katalogů… 
Měl jsem mnoho výstav s tematikou závodů. Snímky se také hned po závodě snažím prezentovat v regionálním tisku. Několik souborů ze závodů Moto GP i superbike je na našem webu pet-fotografu.cz. 
Několik mých fotografií bylo použito i ve filmu o legendárním závodníku Petru Balážovi, hodně snímků jsem věnoval závodníkům samotným…

Máte nějakou obzvlášť oblíbenou? Třeba nějakého jezdce, nebo za kterou jste získal nějakou cenu? 
Toho by bylo asi na celý článek. Mám radost z každého snímku, který se povede dle mých představ. Často se ale vracím ke snímku Bohumila Staši na okruhu u Žďáru nad Sázavou z roku 1979, který byl asi mým prvním portrétem slavného jezdce. 
Pak mám fotku Valentina Rossiho krátce po jeho prvním vítězství v Brně. Takových snímků je mnoho. Mezi moje největší úspěchy patří v roce 2000 první místo ve sportovní kategorii tehdy velmi populárního časopisu PhotoLife. 

Za tu dobu máte mnoho důležitých až historických snímků… 
Jak už jsem říkal, mám velmi obsáhlý archiv fotografií, který se snažím udržovat a stále rozšiřovat. Podařilo se mi vyfotit mnoho osobností moto sportu, kromě zmíněného Valentina Rossiho i Micka Doohana, Giacoma Agostinniho, piloty F1 Jackieho Stewarta, Davida Couldharta, všechny mnohonásobné mistry světa a dnes už legendy, ale bohužel i ty, kteří svoji závodní karieru ukončili tragicky – namátkově Marco Simoncelli, Norick Abe, Daidžiro Kato, náš Jarda Huleš… To je ta smutnější stránka závodění.

Letos jste odfotil 25. ročník Velké ceny. Oslavil jste to čtvrtstoletí nějak? 
Oslavil jsem to tím, že jsem získal akreditaci a po pěti letech se mohl vrátit na brněnský okruh fotit zde obnovenou Velkou cenu a užívat tu neskutečnou atmosféru, dokonce chvíli i vedle prezidenta Petra Pavla. 
A vlastně slavím doteď, vybírám a upravuji snímky, abych se o ně mohl podělit s těmi, které to zajímá.

Kromě motocyklového sportu jste znám jako výborný fotograf krajin a přírody. Je to určitý druh kompenzace, kdy po adrenalinovém focení závodů potřebujete klid? 
Život je postavený na protikladech. Klady a zápory, rychlé a pomalé… Klidné snímky zátiší a přírody jsou najednou nuda a je třeba řešit nějakou dynamiku, akci…a pak zase zklidnit, vrátit se do krajiny a dlouho rozjímat nad kompozicí jednoho záběru. 
Jak jsem říkal, je to jako v životě, člověk by neměl být dlouho v klidu, aby nezlenivěl, ale ani dlouho v napětí, aby se nezbláznil. Jak říkáte, je to kompenzace nebo snaha o vyvážení.

Při fotografování jste jistě zažil mnoho adrenalinových nebo úsměvných příhod…
Takových momentů bylo mnoho. Jeden si ale budu pamatovat dlouho. K focení závodů samozřejmé patří i focení atraktivních modelek. Dvě takové jsem si po jedné pauze mezi závody vyhlédl, požádal o snímek, zaujal pozici, dívky se „naaranžovaly“ do profesionálního postoje, já začal komponovat snímek – a zjistil jsem, že jsem si nechal na objektivu krytku. Prostě Trapas s velkým T. Ale vzaly to profesionálně se shovívavým úsměvem, fotka nakonec byla, ale mně moc dobře nebylo (smích). 

Měl byste na závěr rozhovoru nějakou radu začínajícím fotografům motoristického sportu? 
Trpělivost a respekt k danému sportu. Pochopit jeho zákonitosti. Nesoustředit se jen na to, abych měl špičkovou techniku. Techniku, kterou mám, se naučit dobře a rychle ovládat, neboť ten nejlepší snímek přijde vždy, kdy to nejméně čekám.