V pozdním čtvrtečním odpoledni cítíme, jak naše letadlo pomalu klesá a nám se začínají jasněji vybarvovat odstíny vod Ósacké zátoky, ve které je umístěno mezinárodní letiště Kansai, patřící k japonskému městu Ósaka. Brzy vstoupíme na území „Země vycházejícího slunce“, ale japonské slunce touto dobou již pomalu ubírá na své intenzitě.

Z letadla vystupujeme plni entusiasmu, ano my, počítám se mezi ně i já, přestože jsem tu nejméně důležitým článkem jako tour manager: NdB3 – nově vzniklý soubor baletních seniorů (rozuměj výborní tuzemští sólisté, kterým už ovšem není dvacet let) při Národním divadle v Brně, sedm hudebníků z Filharmonie Brno a klavírista Ivo Kahánek.

Před námi jsou tři dny intenzivní práce v Českém pavilonu na Světové výstavě EXPO. Na programu jsou tři kusy – skladba Leoše Janáčka pro klavír Po zarostlém chodníčku, k níž choreografii vytvořil šéf baletu NdB Mário Radačovský, variace skladeb v podání dechového tria muzikantů Filharmonie Brno a Janáčkovo Capricco s choreografií paní Megumi Nakamury.

Jedná se o jedinečný projekt – prostor dostávají výborní tanečníci, kteří však už přesáhli práh dvaceti, i třiceti let věku. V tom je naše povolání nesmírně kruté, ať už se jedná o operu či balet, věk je neúprosný a chybí-li sebereflexe, jsme občas svědky smutných příběhů.

Samozřejmě, existují i výjimky, kdy tak zvaný „peak“ kariéry trvá i více než deset let. Máte pocit, že se naše řemeslo podobá vrcholovému sportu? Ano, je to tak, dřina, cvičení, tréninky, křehkost těla, ať už hlasu, svalů či prstů…

Po zaslouženém odpočinku po téměř celodenní cestě, degustaci místního sushi, které je nebeskou manou, se přemisťujeme na uměle vybudovaný ostrov Yumeshima, na kterém od půlky dubna do půlky října 2025 probíhá světová výstava EXPO.

Japonci jsou neuvěřitelně organizovaní, nemáme šanci se ztratit, přebírá si nás kolega z českého pavilonu Marek Hradecký - neuvěřitelně schopný mladík, který s domorodci komunikuje plynulou japonštinou.

Cestou k českému pavilonu míjíme pavilony ostatních zemí – každá země se snaží o co největší dojem: rakouský pavilon má na sobě noty (hádám, že se jedná o mozartovské konotace), portugalský pavilon zdobí nespočetné množství lan (odkaz k historii mořeplavectví a přímořskému životu), americký pavilon je nepřehlédnutelnou výkladní skříní všech amerických symbolů a uvnitř italského pavilonu dokonce vystavují samotného Caravaggia!

Blížíme se k českému pavilonu, jde o zajímavou spirálovitou stavbu, kombinující dřevo a sklo a již v brzkých dopoledních hodinách ji lemují fronty dychtivých návštěvníků. Pavilon krom českého designu nabízí pro návštěvníky gastrozážitek – české pokrmy a tradiční plzeňské pivo.

Součástí programu Českého pavilonu je kulturní program, který budeme po tři dny vyplňovat my. Již po prvním bloku představení zažíváme neobvyklý zájem – po celém Expu se rozkřiklo o našem baletním představení a fronty se násobí do té míry, že na jedno představení se vejde sotva polovina lačnících diváků.

Není překvapující, že moje dojmy jsou tak pozitivní – a to i bez přehnané kritiky. Na základě všech mých předchozích pracovních a uměleckých zkušeností totiž mohu říci, že jsem dosud nezažila tak silnou a přirozenou souhru či synergii mezi tanečníky, klavíristou a dalšími hudebníky. Tato výjimečná vzájemná propojenost a harmonie působí velmi přesvědčivě a působivě.

Výsledný dojem je navíc umocněn povedenou choreografií, která celému představení dodává jasnou strukturu i emocionální náboj. Tento efekt je nejvíce patrný u díla Capriccio, které samo o sobě zaujme již svým tématem a náladou, jež přitahuje jak interprety, tak diváky.

Janáček zkomponoval tuto skladbu pro Otokara Hollmanna, pianistu, který přišel o pravou ruku během 1. sv. války. Je tedy hraná pouze levou rukou a podtitul zní „Věci, které nelze říci“. Chápete tedy, že nejde o příliš pozitivní téma, je to koláž nevyřčených pocitů, bolesti a osamocení. V našem případě dokonale vykresluje toto složité téma choreografie Megumi Nakamury (japonská choreografka a tehdejší kolegyně šéfa baletu NdB Maria Radačovského z významného souboru Jiřího Kyliána Nederlands Dans Theater).

Bolest a hrůzy války přenáší tanečníci do své taneční mluvy tak měkce a něžně, že pár divákům, při mém pozorování, ukanula nejedna slza. V kombinaci s bezchybným a emotivním podáním pianisty Iva Kahánka v doprovodu výborných dechařů z Filharmonie Brno jsme nuceni přijímat hudbou pocity muk té doby. Sdílíme utrpení, kterým k nám Janáček promlouvá svým osobním a na tu dobu až experimentálním dílem.

Skladba Po zarostlém chodníčku pak svým melancholickým laděním, nesoucím v sobě témata jako je vzpomínaní a venkov, něha, změkčuje něžná choreografie Mária Radačovského – přes bol a ztrátu, kterým Janáček upozorňoval na ztrátu dcery Olgy, dokázali tanečníci zanechat myšlenku, že i v zarostlých a bolavých cestách života jsou pozitivní momenty.

Japonští i ostatní zahraniční diváci nám i nadále prostřednictvím různých komunikačních kanálů vyjadřují vděčnost za možnost zhlédnutí inscenace, kterou hodnotí jako výjimečný kulturní zážitek. Stejně jako pro nás všechny zúčastněné, kteří jsme dodnes vděčni tomu, že můžeme českou kulturu reprezentovat v dalekém zahraniční.

Tímto pilotním projektem seniorského baletu NdB3, pianisty Iva Kahánka a filharmoniků z FB pro mne vznikla velmi provázaná skupina umělců – jak lidsky, tak umělecky. Nemůžu zapomenout a upozornit na to, že většinu volného času, kterého jsme moc neměli, jsme trávili spolu.

Z mého pohledu jsem zažila jeden z nejlepších zájezdů a jeden z nejlepších momentů, jak propagovat české umění na nejvyšší úrovni. Velký díky patří všem, díky nimž jsme mohli být součástí Světové výstavy EXPO v japonské Ósace.