Chyběl kousek a jihlavský volejbal mohl mít bronzovou medailistku z mistrovství Evropy. Blokařka Ella Nováková (Školní sportovní klub Demlova) byla členkou národního týmu U16, který došel na šampionátu v Albánii a Kosovu do semifinále. Na Polky a následně Italky bohužel české „lvice“ nestačily…   

Je čtvrté místo úspěch, nebo přece jen trochu zklamání?
Za mě je to obrovský úspěch. I když jsme nakonec skončily na tom „nepopulárním“ čtvrtém místě, pořád je to fantastický výsledek, na který můžeme být hrdé. Na začátku turnaje bych si vůbec netroufla tipnout, že se dostaneme až takhle daleko. Po prohraném zápase o bronz to pochopitelně hodně bolelo. Když je medaile takhle blízko, člověk po ní přirozeně sahá, ale s odstupem vnímám hlavně to pozitivní. Byl to nezapomenutelný zážitek.

Jak blízko byla bronzová medaile?
Myslím, že šance byla dost velká. Proti Italkám se nám hrálo překvapivě dobře, nebyly jsme nijak výrazně pod tlakem. Bohužel jsme neuhrály ani jeden set, a i když to možná navenek nevypadalo vyrovnaně, na hřišti jsme cítily, že to nebyl zápas, ve kterém bychom nemohly uspět. Možná rozhodla větší zkušenost, nebo drobnosti v koncovkách, ale určitě to nebylo o propasti mezi námi a soupeřkami.

Účast na evropském šampionátu je prozatímním vrcholem vaší kariéry, že?
Rozhodně. Hraji volejbal teprve tři roky. Je mi 15 let, takže jenom samotná nominace byla pro mě ohromná čest. A pak najednou stojím na kurtu, hraji proti top týmům Evropy, slyším českou hymnu a jsem tam. Byl to krásný a silný moment. Uvědomila jsem si, že sny se opravdu dají plnit, i když začínáte „později“, nebo nemáte všechno ideální. Takže ano, prozatím největší vrchol, a doufám, že ne poslední.

Věřily jste se spoluhráčkami, že můžete vyhrát základní skupinu, což se českému týmu podařilo?
Popravdě? Nevěřily. Myslím, že nikdo z nás s tím úplně nepočítal. Bylo to takové naše tiché přání, že by to „možná“ mohlo klapnout. Ale šly jsme do toho zápas od zápasu, neřešily jsme tabulky. A najednou se to začalo rýsovat. Když jsme zjistily, že opravdu vedeme skupinu, byla to obrovská radost a možná i motivace navíc do dalších kol.

Kdo byl z vašeho pohledu nejlehčí a nejtěžší soupeř na turnaji?
Nechci podceňovat žádný tým, ke všem mám respekt. Každý zápas na mistrovství byl náročný. Ale pokud bych měla někoho zmínit, tak asi Kosovo, které jsme jednoznačně přehrály a zápas se nám povedl. Nejtěžší pak bylo Turecko. Potkaly jsme se s ním ve skupině a ten zápas byl opravdu tvrdý. Turkyně mají skvělou obranu i útok a držely na nás vysoké tempo. Ale zároveň to byla velká škola.

Kolik jste dostala na palubovce prostoru?
Protože jsem byla čerstvě po zranění, neměla jsem úplně zápasovou formu, ale dostala jsem šanci v utkání proti Kosovu a jsem za to fakt vděčná. Udělala jsem maximum, co jsem mohla, i když vím, že to mohlo být ještě lepší. Každopádně to pro mě byla cenná zkušenost. Člověk ví, že může pomoci týmu, i když třeba není každý zápas v základní sestavě. A hlavně jsem byla součástí týmu, který si to celé prošel spolu.

Mistrovství se konalo ve volejbalově méně atraktivních státech… 
I přestože se mohou zdát tyto státy do volejbalu méně začleněné, není to úplně pravda. Jižanské týmy jsou velice dobré, bojovné, jejich hráčky vám nedají nic zadarmo a rvou se od začátku do úplného konce.

Atmosféra kolem šampionátu?
Byla nepředstavitelná. Ze začátku jsme z ní měly trošku nervy, ale po několika výhrách jsme se uklidnily a začaly jsme si více věřit.

Co jste dělali ve volném čase?
Většinou jsme si užívali klidu a snažili se dobře zregenerovat, například pomocí dovezených lymfatických kalhot. Ve volných dnech nás trenéři brali do obchodu, nebo jsme mohli jít do bazénu.
 

Nejsilnější zážitek z turnaje?
Těch momentů bylo více, ale nejsilnější byl asi ten, když jsme vyhrály skupinu. Ta radost, objetí s holkama, křik, smích, slzy… Prostě všechno dohromady. Být součástí takového týmu a cítit, že jsme to společně dokázaly, to je něco, co mi navždy zůstane v srdci.