Už 24 let vyučuje Dana Slavíková na Základní umělecké škole v Jihlavě. Absolventka této školy, poté oboru příčná flétna na brněnské konzervatoři a následného studia na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích je dnes vedoucí dechového oddělení a místopředsedkyní Umělecké rady jihlavské ZUŠ.  

Na fakultě ji hodně ovlivnil její profesor flétny Petr Ries. „Od něj jsem získávala hodně inspirace především v metodice výuky malých hráčů. A pak to byla Dinara Suleymanová, skvělá klavíristka, která mi byla na pódiu vždy velkou oporou,“ oceňuje. 
Její rodina pochází z Polenska. Dědeček postavil chalupu v dědince Lipina, na samotě poblíž Polné. Maminka je Poleňačka. „Rodiče se poznali na cvičáku, oba měli německé ovčáky,“ usmívá se D. Slavíková.  

Přímé hudební vzory v rodině neměla: „Ale měli jsme doma spoustu desek. Měli jsme takový rituál s bráchou - když jsme přišli ze školy, lehli jsme si na koberec v obýváku a nekonečné hodiny je poslouchali, znali jsme to nazpaměť. Třeba Cimrmany…, smáli jsme se jako koně vtipům, které jsem pochopila až o několik let později.“ 
S láskou vzpomíná na doby, kdy táta přinesl domů první magnetofon: „Občas si připadám zvláštně, když dnešním děckám vyprávím, jak nebyly kopírky a táta mi opisoval ručně noty, i když je neuměl, jen to překreslil. Sportovec, nepil, nekouřil…, přesto odešel brzy, akutní leukémie…“

Ve své pedagogické práci vede Dana Slavíková žáky k ideálnímu cíli, aby nezůstávali jen u technického zvládnutí nástroje, u exhibice technických dovedností. „Ty jsou nesmírně důležité, bez nich ten repertoár nezahrajete. Ale nesmí to u nich skončit, jsou jen předpokladem pro nadstavbu a prožitek,“ vysvětluje. 

Také její syn Jan se věnuje hudbě, navštěvuje obor baskytara a saxofon na jihočeské konzervatoři.  
Radost má D. Slavíková z momentů, kdy se jí do třídy začínají vracet děti někdejších žáků: „Přijde vám dítě, které vypadá jako mamka a hraje tak, jako hrál jeho táta. Pak si říkáte, že ta práce má opravdu smysl.“ 

Posunout své hranice
Než se vrátila do Jihlavy, učila rok v Adamově u Brna, osm let také na ZUŠ v Polné. Vysokou odbornou kvalitu a pozitivní kolegiální atmosféru současné jihlavské ZUŠky považuje za zásadní věc. Učitelské povolání ale v sobě nese také velké nároky. 
„Často se toulám lesem na bajku - já si tím čistím hlavu, jinak by asi přišlo vyhoření. Doma, když mám volno, musím aspoň na chvíli na kolo. Nebo aspoň pěšky do lesa, prostě to vydupat, přece jen je někdy té klasické muziky trochu moc,“ zamýšlí se.  
Celoodpružený bajk, lesní trasy, Čeřínek, Špičák, Křemešník…, svižné výjezdy v distancích desítek kilometrů, to je další z tváří Dany Slavíkové. Její velkou vášní se stalo cestování, a posléze horská turistika.  

Projela Azory a Madeiru v Atlantiku, její srdcovkou se stalo Řecko: „Tamní ostrovy mám docela projeté. Na Thassosu žije kamarádka, která tam dělá průvodkyni. Je to úplně jiné, když vás tam protáhnou místní - taverny, kostelíky, keramické dílny, pekárny… Řekové si opravdu hodně zakládají na tradicích, jsou hodně hrdý národ…,“ popisuje jihlavská hudebnice a cestovatelka. 
Poslední dobou ji to ale mnohem víc táhne na sever. „K velkému nepochopení okolí…,“ směje se. 

Když někdy v roce 1994 vyrazily s kamarádkou s koly na Zakarpatskou Ukrajinu, přinesla cesta zážitky na celý život a velký zlom v jejím pojetí cestování. Dnes vyjíždí několikrát do roka do vysokých hor, zdolává štíty, navštěvuje jezera a vodopády, absolvuje dlouhé přechody i cestování „na těžko“. 
„Pro mě je to také posouváni komfortní hranice - stanování za každého počasí, co nemáš, nepotřebuješ. Ledové jezero místo normální koupelny, pět hodin chůze terénem s těžkým batohem. Člověk si rychle zvykne, anebo odpadne. Ale stojí to za to…,“ argumentuje.

Coby vrchol svých dobrodružství ovšem s úsměvem komentuje let malým vrtulovým letadlem na ostrov Milos: „Jako pasažér samozřejmě. Ale největší oříšek je stejně sbalit jídlo na deset dní…“ 
Správná a kvalitní výbava je totiž podle její zkušenosti zásadní: „V momentu, kdy člověk šetří na zádech každý gram, je nesmírně důležitá. Testuji to pár let, ale když se to podaří vychytat, lze chodit vlastně v každém počasí. Hodně to je o převýšení a zátěži. Nalehko vyběhnu v podstatě cokoliv, ale těžký batoh je jiná liga. Každou túrou zjišťuji, co vše ještě musím dotáhnout.“ 

Norsko, Alpy, Island…
Jen letos už má D. Slavíková na svém kontě dvě túry na Slovensku – výstup na Slavkovský štít či hřebenovku po slovensko-polské hranici. Po loňském náročném treku na norském ledovci se letos v červenci s partou přátel na několik dní znovu vypravila právě do Norska.  

„Nic výjimečného. Původně jsem plánovala přechod hřebenu ve Španělsku opravdu na těžko, takže filtr na vodu apod., deset dní vše s sebou. Ale to jsem cukla v rámci pudu sebezáchovy,“ popisuje. 
V Norsku pak od začátku lilo, ale cesta přinesla mimořádné zážitky a nové zkušenosti. Přejezdy dodávkou, pak dlouhé výstupy a sestupy, kdy kolena bolí a únava stoupá. Klouzavé kameny, vaření na bombě či na ohni na kamenech. Mrazem sušené odlehčené jídlo typu Adventure menu, umývárna v podobě jezera s desetistupňovou vodou. 

Lokality jako Gaustatoppen, Preikestolen, Kjerag, Trolltunga, jezero Ringedalsvatnet, vodopád Voringfossen. Ale také tisíc let starý kostelík Uvdal Stavkirke, posléze ve Švédsku Vitlycke muzeum run, všudypřítomné odkazy na historii míst.   
„Norsko je nádhera, ale počasí opravdu loterie. Je tu obrovská koncentrace nádherných míst…, struktura těch skal se mění každým kilometrem, krásné hry barev, skvělé světlo - jen se kocháte se spadlou bradou…,“ popisuje D. Slavíková.
Na exponovaná místa ovšem míří spousta turistů. Řešením je dojít sem večer a přenocovat „nadivoko“ - stany nad hlubokými stržemi uvázané ke kamenům, to kdyby v noci přišel vítr. Odměnou jsou ráno neuvěřitelné scenérie o samotě, fascinující příroda bez rušivých davů. 

Pak cestou domů Švédsko, Dánsko, spousty imigrantů, přejezd přes 15 km dlouhý most Öresundsförbiendelsen, trajekt…
Po týdenní domácí pauze vyrazila D. Slavíková v polovině tohoto týdne na další pětidenní trek do Alp. Do konce prázdnin jsou v jejím kalendáři znovu Alpy, a potom začátkem srpna cesta na Island. Zase jinak, s novými lidmi a za novými zkušenostmi.