Pod basketbalovými koši v Jihlavě bylo veselo. BC Vysočina oslavil v průběhu minulé sezony kulaté jubileum 30 let od založení. „Jsem skoro stejně starý jako klub,“ řekl s úsměvem předseda Jakub Plánka.

BC Vysočina, nebo BK Jihlava? Jaký je správný název?
V rejstříku jsme zapsáni jako BK Jihlava, ale na sportovním poli figurujeme a hrajeme pod hlavičkou BC Vysočina, protože cílem bylo, a pořád je, být basketbalovým střediskem na Vysočině a zajišťovat spolupráci mezi regionálními kluby. 

Ve funkci předsedy působíte druhým rokem. Mapoval jste klubovou historii?
Basketbal v Jihlavě jako takový má mnohem delší tradici, která sahá až do 50. let minulého století. BC Vysočina byl založen v roce 1994 a navázal na tradici Spartaku. Bohužel je trochu problém, že kromě prvního předsedy Vlasty Nováka klub neměl v době vzniku archiváře, jenž by postupně tvořil ucelenou kroniku. I přesto historické prameny existují a jsou zajímavé.

Co konkrétně vás překvapilo?
Nejvíce to, kolik hráčů jsme vychovali pro český vrcholový basketbal, i když jsme malým klubem a fungujeme na relativně lokální úrovni. Za všechny budu jmenovat Petra Bendu. Je neuvěřitelné, co dokázal, jakou měl kariéru. A vyrostli tady další kluci, na které můžeme být hrdí. Martin Novák, Nikolaos Noumeros nebo aktuálně Matěj Dáňa. Doufám, že budeme v této tradici pokračovat. 

Dalo by se spočítat, kolik hráčů a hráček klubem prošlo?
Museli bychom to hledat manuálně, jít do historie a rozklikávat jednotlivé sezony a soupisky. Aktuálně máme 250 členů. Ono se to rychle nasčítá, protože členská základna se relativně rychle obměňuje. Budou to tisíce hráčů a hráček. 

Zmínil jste legendárního Petra Bendu. On pomohl BC Vysočina k mnoha úspěchům, ačkoli hrál v těch dobách v Brně nebo Nymburku… 
Je to tak. Petrův odchod do Brna v roce 2001 byl podmíněn tím, že brněnští hráči, kteří ještě nemají výkonnost na nejvyšší soutěž, budou hostovat v Jihlavě. Po sportovní stránce to klubu výrazným způsobem pomohlo. 

Petr Benda nezapomíná na to, odkud pochází, a pořád se k Jihlavě, potažmo k jihlavskému basketbalu hlásí… 
Dělá nám to radost. Předloni, kdy ukončil aktivní kariéru, jsme Petra oslovili s myšlenkou, jestli by nepřijel do Jihlavy na vánoční exhibici legend. Pojali jsme to jako rozlučku s naším nejslavnějším odchovancem a současně setkání klubových osobností. Byla to výborná akce. Petr je s námi v pravidelném kontaktu. Zrovna nedávno tady byl, aby zaštítil basketbalový turnaj tři na tři.

Ačkoli je pracovně vázán u České basketbalové federace, respektive v nymburském klubu, dokážete si Petra Bendu výhledově představit jako součást každodenního chodu BC Vysočina?   
Upřímně řečeno si to představit nedokážu, a je to právě z důvodů, které jste zmínil. Petr více žije směrem Praha – Nymburk než Praha – Jihlava. Je jasné, že bychom takovou personu v klubu chtěli. Kdykoli bude Petr mít chuť a zájem jakkoli nám pomoci, má otevřené dveře.

Kromě Brna dříve fungovala spolupráce ještě s Jindřichovým Hradcem, že?
Ano, a to nejen v mládežnických kategoriích, ale i v mužích, kde nám kluci z Hradce pomáhali s první ligou. Hodně to stálo na blízkých osobních vazbách. Jindřichův Hradec hrál nejvyšší soutěž, my jsme byli nejbližším prvoligovým klubem, takže spolupráce se nabízela.

Díky této spolupráci BC Vysočina dosáhl v roce 2018 historického úspěchu v podobě finálové účasti v první lize mužů a celkově druhého místa v soutěži…   
Čas hrozně letí… Je to už sedm let, ale vzpomínky jsou pořád krásné a živé. Byla to výjimečná sezona, kdy do sebe všechno zapadlo, jak mělo, a Jihlava žila basketbalem. Pamatuji si, jak jsme na domácí finálový zápas museli otevřít i balkon. Zájem diváků byl obrovský.

Najdete srovnatelný úspěch v mládežnických kategoriích?
V letech 2009 až 2014 jsme čtyři sezony po sobě hráli extraligu juniorů, z toho dvakrát jsme postoupili do čtvrtfinále play off. Ještě před juniory jsme postoupili i do extraligy kadetů, kam se nám podařilo před třemi lety opět probojovat. Mimo to máme ve sbírce několik skvělých umístění na minižákovských mistrovstvích republiky. Jsou to všechno úspěchy srovnatelné s první ligou mužů.

V amatérských podmínkách BC Vysočina figuroval v první lize 10 sezon. V konkurenci poloprofesionálních či profesionálních klubů je to sportovní zázrak… 
Naprosto souhlasím. Byl to malý sportovní zázrak, a dnes vidíme, že návrat do první ligy bude obtížný. V hlavě tuto myšlenku a vizi máme, ale pro klub naší úrovně je postup do druhé nejvyšší soutěže složitý jak z finančního, tak z hráčského hlediska. Chceme mít dostatek kvalitních vlastních hráčů, abychom si je nemuseli půjčovat. Je to jeden z důvodů, proč na postup netlačíme. Máme v plánu hráče nejprve vychovat, postavit z nich konkurenceschopný tým a následně se pokusit o návrat do první ligy. Reálně to odhadují na minimálně tříletý cyklus.

Dalším důvodem, proč nehonit postup, je domácí hala na „Rošárně“. Výjimku už byste nedostali, že?
Na jednu sezonu možná ano, ale poté by přes to nejel vlak. Je to jediná hala v Jihlavě, která má oficiální rozměry na basketbal, ale nesplňuje licenční podmínky. Museli bychom hledat azyl.

Jak si klub stojí po ekonomické stránce?
Jsme na nule. Rozpočet děláme s ohledem na to, že jsme závislí na dotacích od města Jihlavy, Kraje Vysočina a Národní sportovní agentury. Jsou to naši tři největší partneři. Zbytek doplňujeme oddílovými příspěvky. Daří se nám stavět rozpočet tak, abychom pokryli náklady na sezonu. Rozhlížíme se po větším partnerovi, nebo větším počtu menších sponzorů, abychom mohli klub postupně rozvíjet.

Jihlavskému basketbalu se poměrně daří. Člověk by myslel, že o sponzory nebude nouze…      
Nejsme schopni nalákat někoho, kdo by nás finančně podpořil natolik, aby částečně zafinancoval sezonu. Jednorázově nám někdo pokaždé vypomůže, ale sehnat jednoho většího partnera se prozatím nedaří. Budeme na tom pracovat, ale je to běh na dlouhou trať.

Proč Jihlava nemůže být basketbalovým vrcholovým střediskem jako Praha nebo Brno?
Jak jsem řekl, snažíme se být krajským centrem ve smyslu zajištění spolupráce mezi regionálními kluby. Ostatně máme v Jihlavě sportovní gymnázium, kde je basketbal jedním z kmenových sportů. Co se týče vrcholových středisek mládeže, ta nefungují po krajích, ale na vyšších úrovních jako Nymburk, Praha, Brno nebo Ostrava. BC Vysočina je zařazen v systému talentované mládeže zřizovaného federací, kde má status sportovního střediska mládeže. O úroveň výše spolupracujeme především s USK Praha, kam odcházejí naši mladí talentovaní hráči. Hierarchie je takto nastavena a dostat se o úroveň výše je nesmírně obtížné.

Co je pro to potřeba udělat?
Klub by už nemohl fungovat na amatérské a dobrovolnické bázi. Potřebovali bychom dostatečnou finanční podporu a podmínky srovnatelné s Prahou nebo Brnem.

Jaké období v „třicetiletce“ BC Vysočina považujete po sportovní stránce za nejúspěšnější?
Od roku 2009 po současnost. Do té doby byly klubovým maximem regionální a celostátní soutěže. Podařilo se vybojovat juniorskou i dorosteneckou extraligu a první ligu mužů. Aktuálně jsme ve fázi, že nejsme pravidelným účastníkem extraligy, ale jednou za čas ji hrajeme. Na úrovni chlapců máme pokryty prakticky všechny ligové soutěže. Ligu hrály i kadetky a budou ji hrát juniorky. Chceme mít mládežnické kategorii na co nejvyšší úrovni, to znamená celostátní liga, a když se sejde dobrý hráčský ročník, tak jednou za čas extraliga.

Kam by měl klub směřovat v dalších letech? Jaké jsou reálné ambice?
Když se nebudu dívat do dalších 30 let (úsměv), je naprosto reálná ambice udržet stávající úroveň. V horizontu tří až pěti let bychom se rádi stabilizovali způsobem, abychom měli ve všech kategoriích příslušnost k celostátním ligám, a pokud se naskytne příležitost, abychom bojovali o extraligu. A jak jsem zmínil, dostat muže nazpět do první ligy. Ženy mají potenciál hrát druhou ligu.
Přesto hlavním cílem, alespoň pro mě osobně, zůstává to, abychom byli klubem, kde se všichni cítí dobře, mají možnost dělat to, co je baví, získávat nové přátele a rozvíjet se nejen pohybově, ale i lidsky. Přeci jen jsme menším klubem postaveným na osobních vazbách a zápalu našich minulých i současných členů, trenérů, rodičů atd., čehož si moc vážím a všem jim za to děkuji.