Čím více nám roky přibývají, tím více se ve vzpomínkách vracíme do dětství a mladých let. Žily jsme tři kamarádky na konci vesnice, která se nachází blízko Telče. Nebylo dne, abychom se nesešly.

Hrály jsme si s panenkami, z různých hadříků, co nám maminky daly, jsme na ně šily šatičky, krabice sloužila jako pokojíček, okénka se záclonkami nemohla chybět. Každá jsme na panenku mluvila, a tak se rozvíjela naše dětská fantazie. Také jsme si hodně hrály s míčkem. Házelo se na stěnu a mělo to svá pravidla, stejně jako nakreslené čtverce na cestě, do kterých se skákalo.

Ten, kdo měl více chyb, tak z hry vypadl. Oblíbená byla také hra na „schovku“. Také jsme si hodně zpívaly. Potom se naše cesty rozešly, ale kdykoliv jsme se sešly, s nostalgií jsme na dětská léta vzpomínaly.

Otec Marušky měl v domku truhlářství a vyráběl na tu dobu velice krásný a kvalitní nábytek. Kromě toho uměl krásně malovat. Sama mám v památníčku namalovanou pěknou růži s věnováním milé kamarádce, které sám složil.

Pan Petr uměl skládat básničky a pohádky. U křížku na návsi při posledním rozloučení některého občana obce měl vždy připravenou řeč. Dokázal zhotovit malý oltářík na májové pobožnosti. Byl to vzácný a výjimečný člověk. Předvedl se i jako skvělý režisér při ochotnickém divadle. Kulisy vyrobil sám, kostýmy vypůjčil z Horáckého divadla a my mladí i starší si poradili s texty.

Nezapomenutelné bylo i zimní odpoledne, kdy nám dětem připravil krásné loutkové divadlo, pro které sám i loutky vyrobil. Jeho paní ušila na loutky oblečky a oba nám předvedli krásnou pohádku a těch pohádek na vyhřáté světnici s hrníčky horkého čaje pak bylo hodně.

Toto je jen nepatrný zlomek z našeho krásného bezstarostného dětství.