…Přitulí se ke mně, zachumlaná v mikině, kterou mi před týdnem vzala, a rukou mi projede vlasy. 

Ten pocit miluju, vždycky mnou proběhne takový záchvěv. Chytnu ji kolem ramen a přitáhnu si ji blíž k sobě. 

Oknem na nás dopadají poslední sluneční paprsky, takže celý pokoj má zlatavý nádech.

Na mobil mi přijde nějaké oznámení. Nicole sebou trhne, jakoby ji to znejistilo. Podívá se na mě, v očích podezřívavý výraz. 

“Klid, jen si zase lehni,” vytáhnu mobil z kapsy a zapnu režim Nerušit. Pak odhodím mobil na druhou stranu postele a dál si namotávám její vlasy na prst. 

Po chvíli, kdy se k sobě potichu tulíme, se Nicole začne vrtět. Pak se o kousek odsune, otočí se ke mně čelem a narovná se. Položím ji ruku na stehno a pomalu se k ní přiblížím. 

Následuje můj pohyb, až jsme kousek od sebe. Zavřu oči, a překonám těch posledních pár centimetrů směrem k jejím rtům.

Ráno procitnu jako první. Nicole je kolem mě obtočená, takže kdybych se chtěl zvednout, vzbudím ji. Poklidně, pravidelně oddechuje, asi se jí něco hezkého zdá. 

Najednou sebou škubne a přetočí se na druhou stranu. Její mobil, položený na nočním stolku vedle postele, začne vibrovat. Někdo jí volá, ale proč zrovna teď a navíc, proč tak brzo?

Nicole samozřejmě věřím, ale i přesto mi zvědavost nedá a nakloním se směrem ke stolku. Mobil je displejem dolů, otočím ho, a v tu chvíli jakoby do mě udeřil blesk. Volajícím je jakýsi člověk označený jako “Lasenkaa”. 

Zaraženě mobil odložím zpátky a zamyšleně si lehnu na svoje místo. Po chvíli se Nicole vzbudí. “Dobré ráno, Matte, jak ses vyspal?”

“Dobře,” odpovím suše. Nicole se na mě podívá se zmateným výrazem na tváři. Pak její pozornost upoutá mobil, který se rozvibruje vedle postele. Zvednu se, zatímco se dívá do obrazovky.

“Matte, já ti to vysvětlím,” snaží se mě zastavit, když zjistí, kdo jí volal. Já však otevřu dveře od jejího pokoje a beze slova odejdu, přemýšleje, jaktože mi to nedošlo už dřív…

Z botníku si seberu klíče, z věšáku bundu, nasadím si boty a sáhnu po klice od dveří. „Matte,“ přiběhne ke mně v pyžamu a pověsí se mi okolo krku. V očích se jí značí čirá zoufalost. „Já o tebe nemůžu přijít.“

„Na tos měla myslet dřív,“ ke konci věty se mi zlomí hlas. Cítím v sobě narůstající smutek a zklamání. I já si myslel, že tentokrát by ten vztah mohl přetrvat déle. Bohužel jsem se přesvědčil o opaku.

Nicol se na mě podívá. „Lásko, já nechci, aby to takhle skončilo.“ Hlas se jí třese. „A já za to snad můžu?“ zeptám se jí ironicky. „Ne, ale…“ nakloní se směrem ke mně.

 

formulář ZDE

0 komentářů

Přidat Komentář