Připomeňme si téměř neznámé a dramatické osudy jednoho ze zakladatelů moderní veterinární péče, jehož práce je díky probíhající epidemii slintavky a kulhavky znovu aktuální. 
Johann Baptist Michael Žagar (Sagar) se narodil 2. listopadu 1732 v malé hraniční obci Damelj v dnešním Slovinsku, nedaleko které dnes pojedeme po dálnici z Karlovace směrem na chorvatské pobřeží. Pokřtěn byl v místním kostelíku sv. Michaela, ale sudičky mu do vínku daly slabou tělesnou konstituci. 
Jeho otec byl místní rolník, mlynář a kovář a mladý Miha, nezvládající těžkou fyzickou práci, tak musel pást dobytek a trávit tak celé dny ve společnosti svých zvířat. Na podzim a v zimě například vyrážel s prasaty na vícedenní kočovnou pastvu do okolních dubových lesů. 

Až do svých 16 let byl negramotný, ale velice toužil po vzdělání, ke kterému mu přes odpor jeho otce pomohl místní farář. Otec nakonec souhlasil za podmínky, že mu nebude přispívat žádnými penězi a chlapec se vzdá všech svých dědických práv. 
Miha byl velmi bystrý žák a do roka se naučil číst, psát a osvojil si základy latiny. Na podzim 1749 vyrazil pěšky 200 kilometrů do klášterní školy v Križevci. Ve škole sice patří k nejlepším, ale trpí nouzí a neustálým hladem. Kromě polévky, kterou dostává od paulánských mnichů, se živí žebráním v měšťanských domech. 

Po dvou letech musí kvůli těžkému onemocnění a celkovému kolapsu opustit studia, vrací se domů a celý rok se léčí jen pomocí bylin. V roce 1755 odchází studovat filozofii k jezuitům do Grazu. Již příští rok pokračuje ve studiu ve Vídni, nejprve fyziky, poté medicíny.
Vydělává si na živobytí dáváním kondicí v bohatých rodinách a dostává také stipendium 100 zlatých ročně. K velikonočním svátkům roku 1757 dostal od patrona svůj první „německý“ šat a až ve svých 25 letech se zbavuje prostých plátěných šatů ze své domoviny. 

Odmítl Petrohrad, šel do Jihlavy
Ve svých 30 letech složil 26. února 1762 doktorské zkoušky na medicíně s vyznamenáním, i když ve zkušební komisi byli i vědci, kteří s jeho revolučními myšlenkami nesouhlasili. Svoji disertační práci obhájil po urputných 2,5 hodinách dne 13. srpna 1762, kdy obhajoval svoje teze za mnoha potlesku a výkřiků velkého odborného publika. 

Profesor Crantz, který neobhájil svoji teorii a v návalu vzteku obhajobu disertační práce opustil, si jako jediný s mladým lékařem nepodal ruku. Později, při obhajobě další disertační práce, kde je Crantz opět Sagarovým mentorem, Michael vyvrací mnohá jeho tvrzení o léčbě syfilis a profesora uvádí do těžkých rozpaků a musí zasahovat sám Gerard van Swieten, tehdejší vrchní lékař v habsburské říši, důvěrník císařovny Marie Terezie a osvícený reformátor habsburského zdravotnictví. 
Michael odmítá atraktivní nabídku na místo profesora v Petrohradě a 21. dubna 1763 přijíždí do Jihlavy, kde je 3. září 1763 v silné konkurenci a na návrh van Swietena jmenován císařským dekretem hlavním fysikusem – lékařem v Jihlavě (Iglauer Kreisphysikus). 

Marií Terezií byl povýšen do šlechtického stavu
Následujících 22 let pracuje v Jihlavě a s vysokým nasazením vytvoří rozsáhlou, moderní a velmi úspěšnou praxi v oborech medicíny, veterinární medicíny, botaniky a mineralogie. 
Dne 12. ledna 1766 se žení s místní měšťanskou dcerou a údajně nejkrásnější ženou Moravy Marií Terezií Kleinovou, kvůli které odmítá nabídku na práci blízko svého rodiště ve Varaždinu. 
Z jejich tří dětí pokřtěných v jihlavském sv. Jakubovi se dospělosti dožívá jenom dcera Marie Veronika, dcera Josefa i syn Karel umírají v dětském věku. Když mu v roce 1770 umírá i manželka, věnuje se plně pouze své práci. 

V našem regionu proslul zejména při epidemii hladové horečky (Typhus famelicus), která vypukla v letech 1771, 1772 a 1773 ve vesnicích Dlouhá Brtnice a Rančířov, když vědecky využil a zveřejnil svá pečlivá pozorování o průběhu této strašlivé nemoci. Současně se staral o jihlavskou vojenskou nemocnici a učinil všechna potřebná opatření, aby zabránil rozšíření epidemie, což se jeho prozíravými opatřeními šťastně podařilo. 

Jeho zásluhy v lékařské oblasti byly uznávány i vědecky a na nejvyšší úrovni. Byl členem Císařské akademie přírodovědců (naturae curiosorum). Za svoje zásluhy byl 12. dubna 1776 povýšen císařovnou Marií Terezií do šlechtického stavu s titulem Edler von Sagar. Jeho erb je navýsost lékařský. V modré barvě štítu směřuje nahoru stříbrný had se zlatou korunou, v horním předním rohu štítu je zlatá hvězda. Na štítě spočívá pravostranná korunovaná turnajová přilba, z jejíž koruny vystupují dvě modrá orlí křídla, na nichž je umístěn výše popsaný had. Přilby jsou z obou stran modré, vpravo zlaté a vlevo stříbrné. 

Popsal infekční slintavku  a kulhavku
Z jeho velmi rozsáhlé vědecké práce je třeba zmínit vydání minimálně 13 samostatných knih a mnoho dalších spisů. Na rozdíl od latiny, řečtiny a francouzštiny se necítil dostatečně zběhlý v němčině a proto práce, které pokládal za důležité pro běžné hospodáře, nechával přeložit. 

Byl mezi prvními, kdo přesně popsal infekční choroby zvířat - slintavku a kulhavku a prokázal jejich nakažlivost. Zavedl také očkování živou vakcínou proti pravým neštovicím (její použití bylo van Swietenem po mnoho let odkládáno). Velmi brzy se zapojil i do nově vytvořeného botanického klasifikačního systému C. Linného. V Praze vytvořil bohatou knihovnu, jejíž osud je dnes bohužel neznámý.

Z oblasti balneologie v našem kraji jsou známé zejména výzkumy léčivých pramenů u Pozďátek a Petrkova, kdy zdejší lázně s pramenem sirnato-železité vody, která se užívala k pití i ke koupelím, v roce 1765 prokoumal a podal o tom písemnou zprávu. V těchto malých lázních se pak až do konce 2. světové války léčil revmatismus, nemoci pohybového ústrojí a po koupeli prý mizely i pihy. 

Michael se celý život těžko podřizoval autoritám a raději se vzdal pozice, než aby se vzdal svých vlastních zásad. Po celý život byl zvyklý i přes spory prosazovat své nové objevy a názory. Odpůrců a kritiků jistě neměl vzhledem ke své vznětlivé povaze málo a neváhal s nimi bojovat. V roce 1783 byl již asi unaven a opustil své dobře placené místo státního úředníka a nadále pracoval jako nezávislý výzkumník. 

Ze Stříbrného Dvoru do Prahy 
V roce 1784 zakupuje za 8600 zlatých od Johanna Nepomuka Paumbergera Stříbrný Dvůr u Zborné: „Mayerhof č.p. 6 a výrobnu drasla (Flusshäusel) č.p. 7 včetně zahrady, polí, lesů a rybníků“. Možná se chce ve svých 52 letech v klidu usadit a zúročit svoje zkušenosti na vlastním hospodářství. 

Ještě z toho roku je doloženo jeho lékařské dobrozdání pro žádost Michala Losa, přísedícího a jihlavského děkana, na Brněnské biskupství o dispens od půstu pro Antonína Schanka. Jihlavská farní kronika z této doby zaznamenala jeho donátorství sochy Božího otce (Gottes Vater) pro kapli na Stříbrném Dvoře a sv. Jana Nepomuckého pro Hybrálec. 

Snad z důvodu zdraví, snad osamělosti opouští již následujícího roku Jihlavu a odchází do Prahy za svojí dcerou Marií Veronikou, provdanou von Guitler. Žije údajně v domě poblíž botanické zahrady a hodně se věnuje sběru etnologického materiálu. 
Michael von Sagar, v mládí neduživý chudý chlapec, umírá v Praze v požehnaných 81 letech a je pochován na Olšanských hřbitovech, kde můžeme jeho hrob (oddělení II-7-130) se zbytkem nově opravené litinové náhrobní desky dodnes nalézt. 

Z litinové desky zřízené jeho dcerou s úvodním německým nápisem se dnes zachovala asi jen polovina (v roce 1941 chyběla jen čtvrtina) a nese i vlastnoručně sepsaný latinský epitaf: „Zde leží Johann Michael Sagar, který byl v mládí pastýřem a chudým studentem, ale později se stal doktorem, fisikusem a spisovatelem. Byl povýšen do šlechtického stavu, ale žil v chudobě, neustále pronásledován neštěstím, a tak i zde leží chudý.“ A dodatek: „Zemřel 18. července 1813 ve 20 hodin. S blahoslaveným srdcem usnul v 81. roce svého záslužného a slavného života.“ 
Po odjezdu za studiem do zahraničí se Michael do rodného kraje už nevrátil, ale jeho rodný kraj ve Slovinsku na něj, na rozdíl od českých zemí, nezapomněl a mimo vitríny v místním muzeu se mu dostalo i pamětní desky. Třeba se časem dočkáme v Jihlavě alespoň Sagarovy ulice.