Tento článek nám uzavře sérii, ve které jste měli možnost se seznámit se začátky hry na klavír. Vypadá to jako spousta práce, spousta výzev, spousta zkoušení a hledání. Ano, v začátcích hry se toho odehrává opravdu spousta. Ale není to jen dřina, občas vztek, když to nejde, občas vztek, když si neudělám čas na hraní a cvičení, je to také radost z pokroku, z krásných tónů, ze souhry, z poznávání sama sebe.

A teď tu cestu završíme pomyslnou třešničkou na dortu.

Už nebudeme řadit za sebou prsty a ruce, ale už je necháme vejít do plné hry, do jejich souhry. Zpočátku jsem po vás chtěla, abyste si při pokládání rukou a jednotlivých prstů uvědomili, že je opravdu máte, co pod prsty cítíte, jak cítíte celé paže od ramen až k prstům a zase zpátky. Jejich uvědomění je základem pro souhru. Potřebujeme si být vědomi toho, co se děje v každé ruce zvlášť a co to zároveň znamená pro jejich souhru.

Zmínila jsem se také, že je nutné cvičit každou ruku zvlášť – to je terminus technicus pro to, že cvičíme každou rukou samostatně, při plném vědomí toho, co máme dělat, a také, že to opravdu děláme. Chápeme notový zápis a máme vytvořenou představu o zvuku (rytmus, dynamika, tempo, tvorba tónů, technická řešení obtížných míst a technika obecně).

Když se tímto „probijeme“ a jednotlivé ruce již hrají svou část plynule a víceméně automaticky, můžeme přistoupit k jejich souhře. A i když se to může zdát v tomto stavu snadné, obě ruce už svou část ovládají, tak to takové nemusí být a často ani není. Na levou i pravou ruku jsme se mohli plně soustředit, ale v případě hry obouruč už to není možné, naše pozornost mezi rukama tak nějak lítá, hop sem, hop tam a pak jsme taky občas úplně ztracení…

Ještě ve fázi hry zvlášť můžeme začít s nácvikem a často to i doporučuji. To znamená, že sleduji řádek ruky, kterou zrovna nehraji. Např. hraji pravou rukou (tam je většinou melodie a často si to osvojíme rychleji) a větší část svého soustředění už nesměřuji do řádku pravé ruky, ale čtu i ruku levou; oči nám budou bloudit i do pravé ruky, ale to je v pořádku; v duchu si takto skládáme ruce dohromady; to samé uděláme i pro ruku levou. U delších skladeb to můžeme praktikovat po částech.

Až budeme mít toto vyzkoušeno, je na čase začít ruce sehrávat doopravdy. Opět doporučuji si vzít jen malý úsek (nejčastěji frázi, tj. čtyři takty; u úplných začátečníků je to jen jeden takt, nebo dokonce i jen jeho část) a znovu si ho přečíst a uvědomit si souvislosti mezi rukama. Kde která má dlouhý tón a druhá hraje, kde jsou dlouhé úseky plynulé a třeba i rychlé hry, jaký je rytmus a čím je tvořen, jaký je prstoklad mezi rukama (kde jsou stejné prsty), jestli se ruce k sobě přibližují nebo vzdalují, kde se rytmicky střídají apod. Těch proměnných je hodně, ale jejich počet stoupá v závislosti na obtížnosti a pokročilosti hry. Ze začátku se využívá hlavně prstoklad a směr rukou navzájem.

V případě, že jsme si ještě ne tak úplně osvojili všechny části skladby, tj. narazili jsme na technicky náročná místa, nechápeme notový zápis apod., tak nám samozřejmě souhra nepůjde o to víc. A přijde zklamání, možná pocit neschopnosti, možná se na to v duchu vykašleme a hrajeme to blbě dál, i když se uši a tělo tomu vzpírají. Ale… je zcela obvyklé se i ve fázi obouruční hry vracet ke hře zvlášť a nedotažená místa dotáhnout. Může se stát, že už většinu skladby zahraji správně, i ve svižnějším tempu, a pak se matlám s tím proklatým místem, které už jakž takž zahraji, ale hóoodně pomalu. V tomto případě hraji v rychlejším tempu k tomuto místu, hru přeruším a místo zahraji podle svých možností a zase zastavím a pak navazuji dále. Je to z toho důvodu, abych se nenaučila zpomalit. A zároveň zapojuji toto místo postupně do hry, dokud to neumím ke své spokojenosti, juchůůů!!!

Zase někdy příště!

(Autorka je učitelkou hry na klavír)