V minulém díle jsme se zabývali tím, jak položit ruce na klaviaturu a jak se po ní můžeme pohybovat. Jakým způsobem se rukama a jednotlivými prsty hraje. Můžeme si říct, že jsme si ji osahali. A kam že jsem ty prsty poskládala? Joo, to kdybych tušila. Možná vám něco takového proběhlo hlavou.

U klavíru sedíme přímo proti pedálům tak, aby ten prostřední (nebo mezera mezi dvěma pedály) rozděloval pomyslně moje tělo napůl. Zase, není to stoprocentní pravidlo, ale pro zjednodušení to berme tak, že to tak prostě je. Tím, že se takto posadíme, na každé straně máme přibližnou polovinu kláves. A teď s hlavou otočte na pravou stranu, od středu putuje zrak až na konec. To samé udělejte na levou stranu.

Určitě jste si všimli, že se střídají skupiny černých kláves, buď po dvou, nebo po třech. To jsou vlastně jediné orientační body, které u klavíru máme. Tím dokážeme najít tu správnou klávesu, abychom zahráli ten správný tón zapsaný v notách.

Některé klávesy máte i proti sobě. Ruce se musí hodně zkroutit, aby se prsty poskládaly do správné polohy na hraní. Pokud je to skoro nemožné, stačí si odstrčit stoličku dál od klavíru.

Asi jste už zaznamenali, že se noty jmenují jako písmena abecedy… no, přesně tak, proto se tomu říká notová abeceda – c, d, e, f, g, a, h. To „h“ je divné, a proč to tak je, je na dlouhé vyprávění. V anglo-saských oblastech tam to „b“ mají (my kupodivu taky, ale jinak).

Pro klavírní hru je stěžejním orientačním tónem tón „c“, polohově „c1“ (proti němu sedíme). Je to bílá klapka před skupinou 2 černých kláves. Když se podíváte doprava, pěkně se tóny „c“ opakují jako přes kopírák, jsou tam ještě další čtyři (při plné klaviatuře…). A když se podíváte doleva, nastane u vás možná zmatek. Tón „c“ je před 2 černými klávesami, ne? Pokud bychom to vzali doslova, tak bychom byli v háji. Ono to totiž platí jen při pohledu zleva doprava. V opačném směru tón „c“ je až za 2 černými klávesami…

A proč? Protože sledujeme klávesy pozpátku – c, h, a, g, f, e, d, c. No jo, to je fakt! Levá ruka taky hraje od palce shora dolů. Zrcadlení probíhá i v orientaci.

Už jsme se našli očima a můžeme se začít orientovat i podle uší. V klavíru je vyšší tón vždycky vpravo. Úplně nejvyšší tón uslyšíme na poslední klávese po pravé ruce. Při plné klaviatuře je to tón c5. Zní trochu jako rolnička. Po levé ruce jsou tóny hluboké a ten nejhlubší, dunivý je tón A2. Nechci se tady pouštět do toho, proč se tak značí. To by bylo zase na dlouhé vysvětlování.

Když se chceme orientovat podle sluchu, tak nám k tomu stačí umět rozeznat výšku tónu. Pomáhají nám k tomu i ruce a nějaká doba cvičení a hraní, abychom do rukou dostali odhad, kam saháme a jakou výšku tónu v tom případě můžeme očekávat. Obě ruce se pohybují po obou stranách klaviatury. Pravá ruka může hrát basy (nízké tóny) a levá zase soprány (vysoké).

Ale já to pořádně nerozeznám! Zase nám do toho zakřičí v hlavě. Ach, ta hlava. Pokud ale nemáte vadu sluchu, nebo vám to opravdu mozek nedokáže dekódovat, dá se to naučit a dá se to zlepšovat. Bez úplného hudebního sluchu je jen málokdo. Je to podobné jako u cizích jazyků. Tím, že si rozšiřujeme slovní zásobu, učíme mozek vnímat obsah řečeného u rodilých mluvčích, aby si našel shluk správných zvuků a v tom objevil známé slovíčko, můžeme stejným způsobem mozek navyknout na zvuk hudebního nástroje, poznat, kdy jsme se netrefili do správného místa nebo je rozladěný.

Příště se podíváme na spolupráci rukou.

(Autorka je učitelkou hry na klavír)