Ztráta blízkého člověka patří k nejtěžším situacím v lidském životě. I když si tuto chvíli téměř nikdo z nás nechce připouštět, je jisté, že jednoho dne jí budeme muset čelit. 
Vyrovnávání se se ztrátou je snažší, když víte, že jste udělali, co jste mohli, a při tom vám pomáhali úžasní lidé.

V loňském roce na podzim po řadě vleklých zdravotních problémů se manželův stav velmi zhoršil a mně bylo sděleno, že jeho operace nepřichází v úvahu. 
Rozhodla jsem se okamžitě vzít manžela domů. Doufala jsem, že péči o něj zvládnu sama, ale neměla jsem polohovací lůžko. 

Po rozhovoru s paliativním týmem jihlavské nemocnice a především MUDr. Evou Tůmovou jsem požádala o pomoc telčské Sdílení. 
Byl pátek, deset hodin dopoledne a nadcházející pondělí byl svátek.

Po několika vzájemných telefonátech mi v poledne volala sociální pracovnice, že zajistila dvě kolegyně, které k nám domů kolem třetí hodiny přivezou a složí lůžko. Zajistily sanitku na převoz a v 16 hodin už byl manžel doma. Byl šťastný a já úplně nejvíc.
Navečer přijela lékařka se zdravotní sestrou a díky nim mohl manžel poslední dny strávit doma. Pomohly, poradily, zajistily zdravotní pomoc, léky a především byly 24 hodin na telefonu. 

Manžel jedl, kdy chtěl, já vařila, na co měl chuť, mohl si doma zakouřit jedny z posledních cigaret a dát si oblíbeného panáka. Střídaly se u nás návštěvy, jak rodinné, tak kamarádi. A samozřejmě neskutečně milé a ochotné sestřičky, které si manžel moc chválil.
V neděli v 22 hodin manžel v klidu a pokoji odešel...Z domova odcházel důstojně přípraven na svoji poslední cestu. 

Přála bych všem dobrým lidem, aby při odchodu blízkého člověka se setkali s takovou pomocí a ochotou jako já, a kteří mi byli oporou v těchto nejtěžších chvílích.