Rok na vsi měřil svůj čas vždy podle dvou kalendářů. Ten úřední začínal už po staletí prvního ledna. Stejně starobylý byl ale rok prožitý podle církevních pravidel. 

Začínal adventem, čtyři neděle před Vánocemi. Slovo advent je odvozeno z latinského adventus – to znamená příchod. Dneska už to dávno není tak, jako za mého mládí, kdy se po celé čtyři neděle chodilo brzičko ráno do kostela na roráty. 
Nikdy nezapomenu, jaké to bylo krásné, když sníh křupal pod nohama, byla tma a lidi z Pokojova, z Chroustova i z Rudolce chodili pěšky s rozsvícenými lucernami, aby si posvítili na cestu. 

V adventním čase se nesměly konat taneční zábavy, nesměly se konat svatby. Když už některá nevěsta měla moc napilno, tak na zvláštní biskupovo povolení byla tichá svatba. Advent provázely plamínky svíček připomínající brzký příchod božského dítěte. 
Postupně se zapalují na adventním věnci čtyři adventní svíce. V adventu se držel taky půst. Ještě že bylo nějaké povyražení a těšení se na Barborku 4. 12. a na Mikuláše. Barborky se říká uříznutým třešňovým větvičkám. Ty mají do Štědrého dne vykvést. 
Za mého dětství se dávaly do chléva, kde jsme měli krávy a kozy. Tam je pořád stejná teplota a vlhko. To větvičkám dělalo dobře a určitě vykvetly. Svobodné děvče tak vědělo, že se do roka určitě vdá. Tenkrát chodily Barborky, stejně jako dnes Mikuláš. Hodným dětem dávaly dárky – ovoce, oříšky, ale ty neposluchy dostaly pořádně vyšleháno metlou. 

Za Barborky se oblékala dospělá děvčata do bílých šatů, přes hlavu měly bílou plachetku nebo hustý závoj, aby nebyly poznat. O pár dnů později k nám přišel Mikuláš s takovými divokými čerty. 

Myslím, že to byl Lojzík Lososů a Cyril Štepáků. Seděli jsme všichni v kuchyni kolem stolu. Čerti vlezli pod stůl a na zádech ho odnesli o kus dál. Mařenku a Boženku svázali do řetízků, které měli připravené kolem pasu, a už je unášeli pryč na městečko. Byla jsem z toho celá vyděšená, že jsem pak nemohla ani usnout. 

Po svátku sv. Mikuláše už jsme dělali přípravy na Vánoce. Na stromeček se ručně vyráběly různé ozdoby. Ořechy vlašáky jsme balili do staniolu, obyčejné bonbony do barevných papírků, kterým se rozstříhaly konce a měly pěkné třepení, vyráběly se papírové řetězy. Kupované ozdoby jsme neměli. Maminka i teta měly velké pilno. Pletly svetry, rukavice, šály i ponožky pro Ježíška. 

K Vánocům jsme dostávali jen samé praktické věci na oblečení, co by se stejně muselo koupit. Rodiče byli šetrní. Vzpomínám si, co jsem se naprosila a naslibovala, že budu hodná, když jsem chtěla třeba 2 Kč na nějaké představení. Tenkrát té zábavy na venkově moc nebylo. Maminka řekla: „Nemusíš na každý komedii bejt!“ A bylo to. 

Musím se vrátit ještě k těm Vánocům. Před svátky se uklízelo. Drhly se lavice, židle, stoly – všechno rejžákem. Naposledy se drhly podlahy. Vánočky už voněly v komoře. Kapři plavali u Štěpáků v sádce. Ti byli z našeho rybníčka, který se vylovil už na podzim. Stromeček byl z našeho lesa.  
Na Hod Boží se lidi navštěvovali, chodili si popřát hezké Vánoce, hlavně pobesedovat. Televize nebyla, tak si lidi vyprávěli. Na svátek sv. Štěpána chodilo hodně koledníků. Hlavně děti z chudých rodin, které si mohly vykoledovat nějakou tu dobrotu i nějakou korunku. 

Pokračování tištěném vydání JL 4. 4.