Česká společnost ornitologická (ČSO) vyhlásila ptákem roku 2025 konipasa horského. Pomyslnou korunu mu předal rehek domácí. 
Udělením čestného titulu chtějí ornitologové představit veřejnosti méně známý, ale stále poměrně běžný ptačí druh a upozornit na význam přirozených vodních toků pro živočichy, lidi i krajinu. 
Titul pták roku uděluje ČSO zpravidla známým druhům, které lze potkat na mnoha místech republiky. 

„Konipas horský upřednostňuje především horské a kopcovité oblasti, které dávají vodním tokům potřebný spád a charakter řečišť, nevyhýbá se však ani nižším polohám, a tak na něj můžeme narazit téměř kdekoli. V Polabí a v Dolním Povltaví, stejně jako na jihu Moravy, existují hnízdiště v nadmořské výšce dokonce nižší než 200 metrů nad mořem,“ říká Zdeněk Vermouzek, ředitel ČSO.

Poznávacím znamením všech konipasů je dlouhý, úzký ocas, kterým téměř neustále kývají nahoru a dolů. „Teorií proč to dělají, je více. Jedna říká, že se tak chrání proti útoku predátorů. Když konipas přistane na zemi, okamžitě zakmitá ocasem. Tento pohyb může upoutat pozornost predátora a vylákat ho z úkrytu, dokud je pták ještě ve střehu a může se vyhnout ulovení. Pokud se v okolí predátor nenachází, začne se konipas krmit a v určitých intervalech pohybuje ocasem pro případ, že by se v blízkosti přece jenom nějaký objevil. Další hypotézou je, že kýváním ocasem plaší sedící hmyz, kterým se živí,“ vysvětluje Lukáš Viktora z ČSO.

Kmitání ocasem je pro konipase tak příznačné, že na něj odkazují i lidové názvy. Pojmenování třasořitka se vyskytovalo zejména na střední a východní Moravě, třasoprdelka v jižních Čechách, třasprdelka na západní Moravě a cacorka je doložena z Podkrkonoší. Další z pojmenování odkazují na jeho častý výskyt u vody nebo na pastvinách. Na mnoha místech se tak vžila pojmenování jako vodník, pastyrečka anebo právě konipas. 

„U posledního slova však nelze vyloučit ani spojitost s vyhledáváním potravy v čerstvé oranici za oráčem, tj. ,pase se za koněm,‘ sděluje Petr Procházka z Ústavu obratlovců Akademie věd České republiky.
Konipasi horští přilétají ze zimovišť ve Středomoří ve druhé polovině března. Svým partnerům i hnízdištím jsou věrní. Místo pro hnízdění si vyhledávají v blízkosti vody, ve výšce okolo 2 metrů nad zemí, nebo nad vodní hladinou. 
Hnízdí v dutinách a skalních štěrbinách, ale za vděk vezmou i puklinami vodních staveb a konstrukcemi lávek či mostů. Stavbu hnízda má na starosti samice. 

„Běžně snáší 5–6 vajec a pár může zahnízdit dvakrát, výjimečně i třikrát do roka. O úspěchu hnízdění rozhoduje především počasí, které má vliv na dostupnost a množství potravy. Tu tvoří zpravidla hmyz, nicméně konipasi nepohrdnou ani pavouky, drobnými měkkýši, korýši a v jejich jídelníčku se mohou objevit i pulci obojživelníků či rybí potěr,“ zmiňuje Viktora.

V prostředí konipasů nesmí chybět tekoucí voda, jsou schopní zahnízdit i na některých regulovaných tocích, pokud mají kamenité, štěrkové nebo betonové volně přístupné břehy. 
O jejich životní prostředí je však mohou připravit výstavby údolních nádrží, zatrubnění toků nebo klimatická změna přinášející dlouhodobá období horka s minimem srážek.